close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

hotel s okny a dveřmi z mléčného skla

9. července 2020 v 22:42 | yann |  poezie
v mojí hlavě stojí hotel s okny a dveřmi z mléčného skla. stojí tam, a občas se někde pootevře okno nebo zavrzají dveře, a škvírami stékají slzy, vztek, vzlyky a bezmoci, prázdnoty a myšlenky, jimž není pomoci. jako déšť co se hromadí v kanálech a jako hromy putující hromosvody, stékají zrovna jedním takovým potrubím v mém krku až k srdci a bolí, a bolí, a bolí. trápí mě, že nevidím do oken z mléčného skla. slepě umím rozeznat pouhé rozpité obrysy všech těch strastí a tak vlastně pláču, ani nevím proč. mám v sobě díru, ani nevím, co ji tam zanechalo.

občas se mi přecejenom podaří dovnitř nahlédnout. je to vždycky mimo hlavní sezónu, kdy je v hotelu prázdný pokoj i pro mě. když tam v noci spávám, slyším kolem pochodovat provazy myšlenek, návštěvníků. později se z hotelu odstěhují a odejdou někam hlouběji do mého podvědomí, nyní za mnou ale odtud stále ještě vysílají signály škvírami mezi dveřmi z mléčného skla. když jsem tam na těch pár nocí, mimo sezónu, setkávám se leda tak s původy myšlenek, které mě trápily už dávno předtím.

ani už nevím, jak dlouho tam ten hotel stojí. vím, že jsem ho postavila, aby zakrýval tu hnusnou krajinu za ním, tu, kterou jsem se zapřisáhla už nikdy znovu nespatřit. teď se tam ale stěhuje tolik mých myšlenek a vzpomínek, že občas ani nevím, co si mám myslet. občas ani nevím, co se mi to vůbec děje, nevím, proč mi vždycky na pár dní jakoby vyplavou duhovky z očí a vidím jenom černě. ale už jsem si zvykla. vím, že občas to budu muset vydržet, a ani nebudu vědět jak nebo proč, a taky vím, že to dost možná později začne dávat smysl. zajímalo by mě, kdo tam v mé hlavě má na starosti rozdávání těch povolení k pobytu. dělá to pěkně blbě. ale už jsem si zvykla.

 

nezveřejněné výkřiky, co mi bledly v poznámkách

19. dubna 2020 v 11:30 | yann |  poezie
hodně z tebe voní jako
kondicionér a mydlinky,
myslívám na tebe ve sprše

poslední dobou mám takový
nutkání malinký,

zase tě vypustit zpod verše

- mokrý touhy

---------------------------------------------

poskládám si tě do oblohy,
mezi záhyby antickejch mraků,
jako ze svýho života stránku


až mi pak jednou bude smutno,
snad se budu chtít poohlídnout,
stačí mi jenom tam nahoru vzhlídnout,
vzpomínku podél přehybů rozvinout.

- záložka

....................................................
jak vyhasínám k večeru
jako svíčka,
nechávám kouř mne omámit
a vosk slepit má víčka,
nechávám kouř mne omámit
a verše mé se ztrácí,
jak vyhasínám k večeru
v svých básničkových mracích.

- melatonikotin

vycházení

16. dubna 2020 v 22:11 | yann |  poezie
ráda bych bydlela v tý půlce města,
kterou ráno zalije růžový slunko
rozkape se jí po střechách a věžičkách
jako heřmánkovej čaj s medem
vzduch tam voní jako skořice;
já se tam rozespalýma krokama šourám
táhnu jednu konversku za druhou
chci ještě stihnout ten balón než vzletí
odletět s ním někam dál za oba ty póly
hlavně chci utýct tomu stinnýmu předměstí,
kde každý ráno sleduju to žvýkačkový nebe
co se mi zasekne v krku a dáví;

říkám si, co je se mnou asi špatně
co je se světem asi špatně
že se rozlomil na dva díly
nechal mě vězet v tý díře mezi nima
a posílal záchranný lodě jenom na druhou stranu

občas začnu běžet, ikdyž napůl spím
občas tam uháním jak šílená
jsem poháněná frustrací a občas taky houskou ke snídani
chutná jako tvrdá a slaná porážka
ještě jsem tam nikdy nedoběhla
ale jednou přestanu odkládat budíky
ten první, pátej i dvacátej,
chytnu to slunko ještě celý neprobuzený-
kolem pevně uvážu tlustej provaz-
udělám na něm dvojitej uzel-
chytnu se toho konce-
a budu s ním stoupat nahoru-

---

původně se to jmenovalo jinak, ale vzhledem k momentální situaci jsem trošku pozměnila název z "východu (slunce)" na pouhý "vycházení". snad v tom najdete trošku útěchy, jakou jsem hledala já, když jsem to před pár týdnama sesmolila. dneska je nutný všímat si toho, o co normálně myšlenkou nezavadíme. třeba takový pěkný sluneční i nesluneční vycházení.
 


Slohová práce - úvaha (aneb píšu mimo svoji kůži)

14. dubna 2020 v 22:09 | yann
Snad je to docela paradox. V období všeobecného neklidu, kdy jakoby se Země začala otáčet za jiným Sluncem, obrátila svoji osu a vlastně i celý svůj povrch tak nějak vzhůru nohama, že v obraze tohoto opačného světa se já, ve vší té panice, cítím o poznání lépe. Jako bych se celé dny topila v hlubokých mořích, ve snaze najít to neviditelné pokynutí - tu pomocnou ruku co rozváže suk u mého hrdla - však najednou teď, kdy je všechno jakoby naruby, můžu najednou zase dýchat. Nebylo třeba vynořit hlavu nad hladinu, jakoby hladina ode mě odplavala sama. Kráčím oblohou ve světě obráceném vzhůru nohama, zatímco na ni dopadá slaný déšť.

Dny, které mám nejraději - nakonec vím, že čím snáz je hledám, tím méně jich zažívám. Naopak v harmonii takových dní si vzpomenu jenom těžko na dny jiné, proč bych také měla měnit příjemné kupé ve vlaku, když v tom naproti spí stará dáma a to vedle mě je plné? (Nakonec se stejně všichni řítíme do neznáma.) A ačkoliv vím, že krásné dny nemají v životě místo bez těch zlých, opravte mne, zda-li je moje úvaha špatná, ale - kdo z nás si vůbec takový fakt ve stavu blaha připomene? Troufám si tvrdit, že jen hrstka. A není na tom nic zvláštního, vlastně je to zcela přirozené, totiž opomíjet to všední, tu repetici několika do rukou i nervů vrytých taktů, ne-li to špatné a trpké, co se umí táhnout kalendářem jako lepkavý hlen a jediné, co jej konečně utne je řádka takových krásných dní, totiž dní, které má člověk nejraději. Rytíři zlatého brnění v čase. Takže v době, kdy se nám takový přísun štěstí a pokoje stává normou, může být občas těžké nalézt znovu ten nevyslovený vděk, který jindy vůči těmto dnům cítíme. Je jednoduché rozeznat jednotlivé hvězdy na obloze, ale představme si ji posetou nánosy a nánosy hvězdakup. A nakonec stejně, když člověk dlouho hledí do světla a rázem pohlédne vedle, šok je tak velký, že na chvíli docela přijde o zrak.

Můžeme mluvit o udržování zdravé hladiny endorfinů v krvi. Lze to ale vnímat i jako další součást životního cyklu. Naše existence je totiž založena na protikladech. Je přímo definována propady a vzlety a tím, že jsme je schopni vnímat. A to jak? Díky chvilkovému stavu beztíže. Ať už světlo nebo tma, černá nebo bílá, štěstí nebo smutek a vůbec i to, kde něco takového začíná nebo končí - to vše nás utváří, jelikož člověk je jako leporelo neustálých myšlenkových pochodů. Přesněji tedy to "nebo", ten meziinterval, ta šedá zóna, ten půltón, Eurasie mezi Severním a Jižním pólem. Je to právě ten schod mezi dvěma rovinami, pro který žijeme.

Den, který mám nejraději bude pokaždé jiný. Někdy bude jehlou v kupce sena a jindy jediným světlem na konci tunelu. V každém z tisíců různých nastavení mého mozku i otáčení planety bude jedinečný. Jsem vděčná za něj, respektuji to, co bylo před ním i přijde po něm, ale navždy mě bude fascinovat to, co minulo v mezičase.

----

Ve škole (nebo už se asi říká online) jsme dostali zadání na úvahu. Téma "dny, které mám nejraději" mi přišlo k úvaze až příliš osobní a byl to pro mě velký oříšek. Nakonec ani nevím, jestli jsem se udržela tématu, nebo představila nějakou překotnou myšlenku. Je pro mě dost těžké držet se ve slohových útvarech a pokrývat povrchní témata podobného typu. Tento text neměl u mých "beta-čtenářů" příliš úspěch a jednodušše vidím proč. I přesto jsem se jej ale rozhodla přidat i sem, jelikož by mě zajímal názor zdejšího publika. Ráda nedokončuji či pouze šrafuji myšlenky, ale občas mám pocit, že pak moje úryvky pro širší okruh lidí nemají až takový význam jako pro mě, či jsou dokonce bezvýznamné úplně, nebo postrádají některé skutečnosti, které se snažím nastínit. Tento text na mě z poloviny působí strojeně, z té druhé se mi celkem líbí. Dnes už jsem z něj ale poměrně opilá, tak nabízím aspoň vám další malý kousek ze své (ne)tvorby. Asi bych nikdy ani nic podobného nenapsala a v budoucnu už nenapíšu. Ale co už, slohu zdar.

Příště už nad tím nebudu tolik přemýšlet.

14. března 2020 v 0:12 | yann
A kdy začnou mluvit o tom druhu lásky? O tom, co mi ve sklonku noci trhá vlasy kořínek po kořínku, povoluje šaty soudnosti šev po švu, uzavírá bránu ke mně vrznutí za vrznutím. Pocit svěráku posazeném mezi lícními kostmi, štípajíc lalůček kůže mého krku; kdy začnou mluvit o lásce, která mi sípe jakoby pod jazykem, ještě támhle, trochu níž, podívejte se na to pane doktore. Pořádně to prohmatejte. Nedá mi to v noci spát. Že pokaždé, co ucítím tvůj kondicionér, pokaždé, co zachytím střípek tvého pohledu, pokaždé, co usínám opojena sladkou nicotou, zdá se, jakoby mé tělo palčivě štípalo na tisíc kolíčků v tolika mých nových údech.

Hledá se: dosud ještě neidentifikovaný druh lásky; prohledejte všechny rohy, všechna úmyslná i neúmyslná zákoutí, všechny životní čáry na pravé, levé i cizí dlani. Nejlépe však najde ji ten, kdo nehledá. Neb stejně jako ten nepotřebný, podělaný cár papíru, na mě vždycky vykoukne mezi stránkami, uprostřed nové knihy, kterou jsem akorát načla, jakkoliv byla slibná, jakkoliv byla lákavá, teď, když se zrovna nořím do nové kapitoly, musí se mi vetřít mezi prsty, ach, ten nechutný útržek papíru, co jsem před nedávnem tak zoufale potřebovala.

Že v jejím nepřítomnu o ni ani vzpomínkou nezavadím, snad jakoby ji do mne v to ráno horké slunce vypálilo, stejně vždy vím, že přijde zase den, kdy ji znovu poznám. Jako jsem se s ní seznámila již tolikrát, pokaždé v jiném taláru, však vždy připravená mne soudit. Nechoď už příště - mohla bych prosit, ale co je to naplat. Kolikrát jsem se s tebou už rozloučila, slyšela pískání lokomotiv i sirény sanitek, sledovala pohřební vozy i paprsky slunce vyplétajíc se z copů mořských vln, jeden za druhým. Vyčkala jsem, než každá z jisker ztratí svůj žár v tvých očích, prošívala prsty vzduchem tak dlouho, než vysrážel všechnu svoji páru, pohltil všechny své nikotinové mraky a zastavil tak čas už tolikrát. Stejně se vždycky vrátíš, když už bydlím v novém domě, s novou zahradou, kde pěstuji teprve klíčky. Zastavíš všechen déšť a vyženeš mě v bačkorách na ulici. A pak mě v tom chaosu líbáš, hořkosladce, sypeš mi do úst písek a předstíráš, že každé to zrníčko je malé semínko naděje. Musím být šílená, krmíš mě tou špínou a já neumím skrýt tu chuť ve svých dotecích.

Přemýšlím, jak dlouho asi ještě, než mě to udeří znovu. Vím, že mě zase chytne kolem krku a začne dusit. Proto o tom ale taky píšu, kdybyste snad někdo znal lék. Nikde jsem se totiž ještě nedočetla, kolikrát se ten scénář bude muset opakovat, než se konečně poučím. Však ať už žiju nebo nežiju ve strachu, je to jako bych tápala po dechu jen pro ten jeden moment, kdy se na malou chvíli vynořím zpod koberce, nadechnu se do úst té lásky, a pak pod něj ji i sebe zase zametu.

(ne)dýchání

10. března 2020 v 21:39 | yann
Potřebuji se z toho už konečně vypsat. Vlastně už ani nemůžu dál. Mám v hlavě tupý pocit, snad mi po prstech kape poslední kousíček intelektu. Jsem neustále paralyzována - v lavici, ve vlaku, před botníkem. Jakoby přítomnost najednou byla až příliš rychlá na to, abych ji dokázala spořádaně přežvýkat - vlastně se docela dávím. Ano, určitě se dávím; naznačuje tomu ten pocit hlenu v krku i nikdy nekončící bledě bílý opar, co ne a ne sesednout ze sklíček mých brýlí. Neumím už spát, ale jsem unavená a mezi klávesami tápu nohama. Cítím je až v mozku. Pochodují sem a tam ve slizkém rytmu kocoviny.

A proto tedy, ptáte-li se, musím dnes psát. Jelikož už mi těch chvil moc nezbývá. Totiž těch uvědomělých. Avšak to snad ani těch mimo mé vědomí. Vše se táhne jako šedivý sopel, pseudovědomý, pseudonevědomý, tonoucí v kyselém nálevu pod neviditelným víkem zavařovací sklenice. Mohla bych úplně přesně popsat, jak se cítí ty okurky - za průhlednými stěnami sledujíc všechno, a přece se nemůžou nadechnout. Nejspíš jsem dojela na konečnou zastávku. Tříštím čelo o hranu dlážděných poschodí a poprvé v životě mi nevadí myšlenka smrti. Přemýšlím, kam jednou schovají moje vnitřnosti a jak je vůbec možné, že se v člověku někde bere chuť. Můj žaludek zůstal v levém zadním kontejneru na rohu nástupiště, ale jeho nehmotný protějšek jsem nikdy nedokázala ani pojmenovat, natož teď najít v tom odporném šeru. Inspirace, motivace, přítomnost jsou možná jenom iluze. Iluze byla jednou taky myšlenkou, jenže ji někdo nechal viset na šňůře na prádlo tak dlouho, že z ní vysušil nanejvýš svraštělou rozinku o velikosti skleněnky, kterou pak vítr zafoukal do důlku a tam ji i pohřbil. Nikdo neví, jak se takovéto věci dějí, nikdo jim nevěnuje pozornost.

Většina z nás žije černobíle. Jenže pozná-li člověk krásu myšlení, objeví-li tu škálu barev, co svět skrývá v kapsách svého kabátu, nedejbože pokud se mu povede do takové kapsy vklouznout; pak stačí jedno mávnutí rukou, jedno podlomení motýlího křídla, všechno to nedělní drhnutí prádla pak přijde vniveč a my jen můžeme doufat, že tam v pondělí večer ještě stále bude viset. To my jej ale zpravidla už jen sledujeme uhánět větrem. Takový (ne)bývá návrat. Barevná paleta se v tu ránu z ruky smeká a prší a prší šedý ponurý déšť. I vlasy prošednou, prach usedne, mladé a bujaré seschne a popraská… Přes svět se natáhne zkamenělá pavučina jako zeď, co má tlumit zvuky dálnice. Ve skutečnosti tlumí tak možná křiky mozkové bránice a vůbec ty nářky všeho ostatního tam venku, a co ještě ty vzlyky toho malého tam uvnitř. Poleptá to vše, zformuje jeden ohromný neforemný kekel, co lepí a hnízdí přímo tam uprostřed krku.

A to je on ten hlen, budiž. Jsme zase na začátku stránky.

hvězdy jsou horkokrevně letargické. aneb o tichém požáru nočních pih

21. října 2019 v 18:44 | yann |  poezie
hvězdy jsou horkokrevně letargické.

planou touhou, jež nosí na bedrech celé galaxie, avšak jen ospale se v růžový letní podvečer noří z oblohy. ze země je sledujeme jako nahá těla za mléčným sklem, hořící působivě však tiše, pramínky potu a proudy chtíče, vytrácejíc se jako poslední jiskry s tlumeným chvěním kytarových strun a slábnoucí vůní dřevěných polen. tančí líně, snad lhostejně, rychlostí však i vášní nedělního rána a náladou unaveného, však stále jasného dítěte. vládnou svým světům horce a mocně, pro nás i nadále zůstávajíc pouhými šmouhami pseudosvětla, rozmazaně netečné jako fleky vodové barvy. hvězdy na nás křičí, jen aby byly utlumeny dlaněmi husté atmosférické mlhy, co do plic jim pronikne jako nikotin a znaví hlas i kolotoč myšlenek, znaví pocity i řeku horké rudé šťávy. horkokrevně letargické hvězdy.

*sem vložte obrázek východu slunce*

19. září 2019 v 16:09 | yann |  poezie
a jak se marmeláda roztírá po nebi, představuji si jaké by to bylo ji každé ráno stejně tak roztírat na toust a snídat.

moje denní dávka pomerančových červánků.

a snad mi ten kousíček oblohy vydrží šeptat sladká nic celý den. protože jestli ne, jestli se ve mně nenatáhne lepkavý citrusový opar jako mlha přes provoz rušné dálnice, pak moje dálnice dost možná nikdy nepřestane uhánět provazy a provazy myšlenek směrem mých prstů, uší, rukou, očí; protože jestli ne, jestli se prameny mých průvodů nespletou do pevného francouzského copu, pevného, co tahá za kůži hlavy a křičí a snaží se přehlušit lunapark v ulici za kostěnou stěnou, alespoň na tento den, alespoň do další z nebe setřené pilulky, (asi tak, jako když štětec nabírá temperovou barvu, odstín 14-1128 TPX pomerančová marmeláda, a natírá ji na máslem natřený, jemně spálený toust, zvuk roztékajícího se másla šeptajíc ummmmělecké dílllllo; a představte si prosím takový kousek chleba v musée d'orsay, právě tam a všem na očích, ve výloze s cedulkou samedi matin; představte si prosím takový kousek chleba v ploché papírové krabičce, místo tří tenkých hliníkových plátků se stlačeným práškem jeden celý, nebem pomazaný chleba.) pak se možná kolotoč už nikdy nezastaví, ale já zaplatila za základní jízdu, ne prodlouženou, pane. svět je maraton a já astmatik, kterému přidělili na každý den jen jednu dávku oranžového nadechnutí.


pomeranče obsahují příliš málo kyslíku.

nádech, výdech. nádech, výdech.

nádech,

výdech,

kdo opětuje pugét růží? (za všechny neopětované lásky)

17. září 2019 v 18:14 | yann |  poezie
vysoká krabice na klobouky
stála dnes ráno na mém prahu,
jako otazník na konci stránky,
s příměsí kuliček proti molům
a prachu.

a uvnitř ležel pugét růží,
když nazvedla jsem její víko,
pugét do ruda zkalených růží,
jak na ně její srdce steklo,
jak dlouho s sebou lásku vleklo?

jak dlouho s sebou lásku vleklo?
než zkalilo ten pugét rudou.

než zkalilo ten pugét rudou,
upřímnou její krví chudou.






zasadím já ten pugét vášně,
jak po tvé lásce prahnu lačně,
jak po té lásce prahnu lačně,
co po ní každý básník dýše.

slunce s měsícem hraje na honěnou,
tvé růže pod mýma rukama blednou,
tvé růže pod mýma rukama blednou,
naučte pěstovat lásku mě, němou,
než zmizí za mého srdce stěnou,
srdce co pro lásku skáče z kamene na kámen,
jen aby zkropilo rostlinku v hlíně,
srdéčko mé skáče z kamene na kámen!,
marně hledá vody v té tuhé zimě.






vichřice v hlavě
cloumá okvětními lístky,
co už jen zmizí
ve vzpomínky pýchám,
víko od krabice
stále svírám v pěsti,
stále vzduch, co dýchám
barví kuličky proti molům,
co jsem spolykala,
a přece jsem je ze sebe nevyhnala-

a v tvém břiše stále krouží
motýli, co zbarvili křídla těch růží.
a v mém břiše stále krouží
moli, co strhali křídla těm růžím.

"Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluce se zbraní v ruce a držím hlavně na revoluci ve hlavách a srdcích." - TGM

8. února 2019 v 21:58 | yann |  Zamyšlení
Proč se mnou právě toto tvrzení tak rezonuje, ač je to každá revoluce jež rozpoutá bouři nejprve v hlavě, než se přesune na bitevní pole? Však každý voják nese v srdci zemi svou i její ideály. Kdy ale opravdu dojde k momentu rozvázání rudých mašlí, jež vinou své stuhy napříč údolími, šíříc strach a konflikt? Jak se nevinná myšlenka rodíc se v hlavě naučí vyklouznout ven?

Jak můžu nést v srdci revoluci, když jej nutí tlouci stále víc, div mi hruď neptrorhne? Jak můžu myšlenku nazývat revolucí, není-li dost silná najít cestu ústy a činy na svět?

A však činy konáme rozvážné a spontánní. A není nikdo kdo zůstane živ rád, když musí druhému život vzít. V takových chvílich jsou oči i toho nejkrutějšího diktátora zrcadlem pouhé lidské prostoty, ale kdo jste, abyste byl schopen zastavit letící náboj. Ten utíká světelnou rychlostí, jakou pak čin šíří slovo a slovo ústí v akci.

Mám-li špatné změnit v dobré, jak je přesvědčím? Silná mysl a srdce určitě zůstávají klíčem, ale opozice navrch nese zbraň. Oddám-li se myšlence urputněji než slunečnice svému nebeskému vládci, budu schopen ji udržet pod pokličkou? Však člověk umí nechce lechat omámit si mysl, nechá myšlenky nejprve šeptat, až už jejich křik nedokáže unést. Vztahuje ruku ke zbrani.

Jak silná revoluce musí být, aby vůbec s věcmi pohla?

Jak silná revoluce může být, aniž by krve proudy zdvihla?

-

Věděli jste, že "long time no see" je doslovný překlad čínského "久不见", ze kterého také pocházi? Co tím chci říct je, že tohle byl opravdu "long, long time"... Skoro rok, když se ohlédnu. A to je nutno dodat, že jsem se do dneška ani neohlédla. Ne, že bych nepsala, ale na tuhle platformu jsem už nějaký ten pátek (čtěte půl rok), nezavítala. Nebudu hledat výmluvy, teď jsem však zde a za ten rok jsem toho spoustu napsala, co nebylo zveřejněno. Odstartuju to touhle krátkou úvahou na citát Tomáše Garika Masaryka - vlastně, tahle "práce" není ani tak stará, neokupuje můj slohový sešit o moc déle než-li týden. Je mi však líto nechat ji stanout samotnou ve školním sešitě, nechávám ji tedy spatřit světlo světa. Zajímalo by mě, kolik z vás nynějších čtenářů četlo můj blog i dříve. Přecejen, je to už skoro rok od posledního článku. Je ale na co se těšit. Moc se na vás těším u dalšího článku. Posílám vřelá objetí!

P.S. Děkuji jedné moc milé osůbce.

- yann

Kam dál