Budu tě milovat

11. april 2018 at 19:58 | Jane
Neúnavně. Budu tě milovat jako řeka a její nekonečný proud, překonávající štěrková pohoří a hnající se do nekonečné dáli.
Něžně. Jako když se slunce proplétá tvými nádhernými loknami, tvořící rozmanitou síť tisíců svítících barev.
Odhodlaně. Když se ve tvých očí zatočí nespoutaný vír, jenom na malou chvíli a pak hned zmizí, avšak jeho mihnutí ustane v mé mysli, v místě kde jas tvých očí přežívá a nezhasíná, tak tě budu milovat.
Tak jak tvá záře svou silou boří všechny hranice, tak jak tvůj pohled trhá i ty nejkrásnější západy slunce v bezvýznamné amatérské počiny, tak jak tvůj ušlechtilý hlas žene proudy slaných moří ven z mých očí.
Tě budu milovat.

Neúnavně. Budu tě ve své mysli omýlat jako moře své oblázky, dokola a dokola tě hladit po vlasech a doufat, ač je to jen kámen který má silná láska tak lehko zbrousí.
Něžně. Se budu kolem tě ztrácet, tak jako tvá vzpomínka v mé mysli nikdy nebude schopna, tak tiše a jemně až už ani voda té nejčistší studánky nebude zrcadlit můj odraz, však jen moje city k tobě planoucí jasně a výrazně jako ten nejživější z ohňů.
Odhodlaně. Provazy budu svazovat kolem svého srdce a stahovat, jen abych tupou bolestí přehlušila silný a upřímný zpěv mé duše, jen tobě co je věnován.
Tak jako se ztrácí slunce z oblohy, tak pomalu a stejně rychle, nečekaně a jen lehkými krůčky, že se ani nebe nezčeří, jako světotvorná souhvězdí pih, v měsíčním světle stobarevná, sídlící na tvém těle, nechám svou lásku vniknout až do tvých nejhlubších zákoutí, tak blízko, abys ji nikdy nenašel.
Tě budu milovat.
 

Generace nedostatečných

21. february 2018 at 19:24 | Jane |  Zamyšlení
Musím uznat, že se mi téma tohoto týdne hodí jako sůl. Už delší dobu totiž pozoruji nejen na sobě, ale i svých přátelích a vrstevnících celkově následky masového šíření sociálních sítí i to, jak nás negativně ovlivňují média. Všímám si, jak nás všechny a tím myslím i mě samotnou dělají média zranitelnými a činí naše dřívější jistoty a silné stránky našimi dnešními nejistotami, "kostlivci ve skříni". Tento článek jsem chtěla napsat už dlouho, ale chyběla mi inspirace a jelikož se také zabývá poměrně širokým spektrem různých témat, nevěděla jsem jak jej úplně sformulovat. Teď kdy mi ale viditelně vesmír přeje a nabízí mi toto, pro tento článek snad jako stvořené téma týdne, nemám asi už na vybranou a pustím se do toho tedy po hlavě. Tento článek se totiž bude zajímat mojí generací, jedné z těch nejmladších tady na tomhle světě a to, jak se mi sami touhou být jako všichni ostatní vnitřně neskutečně ničíme.

Nebudu zde mluvit o generační propasti, která se nachází mezi mojí a i vyššími generacemi a generací třeba mých prarodičů, na jejímž vzniku se právě rozšíření internetu a sociálních médií celkově obrovským dílem podílelo, nýbrž o propasti které to tvoří v nás uživatelech samotných, o depresích, které nám to způsobuje a proč je dnes spoustu mladých nespokojených a to nejen se sebou. Sociální sítě nám totiž poskytují jakýsi vzor, šablonu, formičku podle které bychom se alespoň mohli pokusit vytvarovat svůj život, tak, aby byl jako všech ostatních. Ale co už je horší je to, že taková formička pomalu ani neexistuje, protože ani její původce se nezdá být tím, za koho se vydává. V tom je celá pointa naší v depresích se utápějící generace. Jsme neúplní a žijeme falešné životy druhých, ti druzí se nám snaží ukázat jak jsou jejich životy skvělé, ale ve finále asi zas tak úžasné nebudou, když je dokáže zachytit pouhá jedna, hodiny připravovaná fotka. Kámen úrazu je ale ten, že my této fotografii i přes její skoro hmatatelnou faleš, podvod, my tomuto realitě se vymykajícímu snímku "prefektního" života věříme. A co hůř, snažíme se tento nereálný způsob života přenést i na sebe. A to je to prvotní pochybení. V tuto chvíli přestáváme žít a začínáme se opravdu (to jsme totiž přece chtěli, ne?) podobat autorovi tohoto nereálného snímku. I my se totiž v této chvíli začínáme honit za prefektním "insta" životem, i pro nás začíná být teď náš život nedostatečný, ovšem přesto ukazujeme na sítích pravý opak, snažíme se snad sami sebe přesvědčit o nepravdivosti všech těchto tvrzení? To už nevím ani já samotná. Je to až smutné, snad i těžce depresivní, jak se snažíme aby byly naše životy absolutně bez chybiček až už jsou vlastně skoro neexistující. Takový je problém naší generace. Naše mládí odehrávající se na obrazovce. Naše těla jako obyčejné schránky, "hele, koukej co všechno můžu mít", ikdyž my už jsme se z nich dávno vystěhovali. Opravdu je to moc smutné, jak se honíme za perfektními těly, vlasy, make-upem, chceme vlastnit snad úplně všechno abychom to potom mohli na síti vystavit všem na obdiv. Taková je naše generace, takové je naše mládí, plné materialismu, lží a faleše, snažící se skrýt všechno co je naše pod pokličku toho co všichni chtějí. Takoví jsme my, neustále nedostateční a nespokojení, ani ne naše vlastní já, neustále se honící za tím neexistujícím ideálem dokonalosti. Dokonalost, to není jen cizí slovo. Dokonalost je slovo mylné. Dokonalost je fantazie, je to slovo nedosažitelné. Dokonalost je slovo, které někdo vymyslel aby nám ukázal, že hranice neexistují, ale my se jí stále snažíme docílit. Dokonalost neexistuje. Jsme jen my, naše médii otupělá generace, ve virtuálním světě šťastná a úžasná avšak v realitě bolestivě nešťastná. To jsme my, my co se honíme za nedosažitelnými ideály. To jsme my, co nikdy nebudou dost dobří.


(Na konec chci jen dodat, že sama pořádně nevím, co to tady teď vzniklo. Stojím si pevně za vším co jsem napsala, ale jsem si vědoma, že článek je poměrně ulítaný od tématu k tématu, a místy snad ani nedává smysl. To je asi surrealistická krása poezie.)

Co se takhle někdy zapomenout bát?

27. january 2018 at 19:40 | Jane |  Zamyšlení
Zajímavé to ale téma týdne, problesklo se mi dnes hlavou, když jsem jen tak brouzdala po dnešní hlavní stránce blogu. Skoro o pouhých pár sekund později už zde sedím před počítečem a píšu článek. Strach je zajímavý pocit, či jev, čímkoliv jej chcete nazývat a já už mám v rozepsaných článcích schován nejeden takový článeček právě o strachu. No, asi by se už mělo jít rovnou na věc.
Hodiny a hodiny by se dalo polemizovat o strachu jako takovém, jeho užitečnosti či přínosu lidstvu, o jeho účincích blahodárných i ničivých, o jeho schopnosti proměnit lidi v loutky a jednoduše s nimi manipulovat... Strach je temný, děsivý, tajemný, studený a mokrý škaredý pocit, který nikdo nemá rád. Ale i ve strachu se skrývá špetka dobra, je jako tajný agent mezi všemi lidskými pocity převlečen za špatného a zlého ovšem ve skutečnosti hrdinný, hodný a zachraňující. A ačkoliv si to mnohdy nemůžeme sami ani přiznat, či si to snad přiznat například kvůli společenskému statusu nechceme, každý strach čas od času kvůli určitým věcem pociťujeme a prostě a jednoduše se každý něčeho bojíme. Někdo má strachů povícero než někdo jiný, ve finále je ale strach důležitým faktorem tvořícím osobu, jak ji známe se všemi svými vlastnostmi. Strach tak může mít spoustu konstruktivních účinků, díky obyčejnému pudu sebezáchovy člověk může o vlásek uniknout smrti, nebo v důležité situaci prostě držet jazyk za zuby. No ale samozřejmě vedle těch dobrých dopadů má umění bát se i ty negativní, a těch se alespoň dle společnosti zdá být mnohem více. Kdo má hodně různých strachů, může být považován za psychicky slabšího jedince, naopak ten co se bojí méně věcí je pro lidi hrdinou. Strach má spoustu podob, a v mnohých situacích může být zdravým, ovšem není potřebné bát se každé druhé věci. Někdy je důležité na strach zapomenout. Nedávno jsem se vrátila z lyžařského výcviku se svojí třídou a když jsem třeba zrovna na lyžích sjížděla svah a kličkovala mezi muldami, neustále jsem si připomínala, že se bát nemám. Když jsem ale z hlavy vymezila vše a bát jsem se absolutně zapomněla, málem jsem se dolů po svahu řítila šusem. Zapomenout se bát může být někdy výhodné a poučné. Své strachy postupně objevujeme, redukujeme a zaháníme, nebo se s nimi vyrovnáváme a dále přežíváme. Bát se je zdravé, strach bude navždy v (snad) menší míře součástí životů nás všech, tak proč se nenaučit se s ním vyrovnat, či jej dokonce i překonat.
Asi před dvěma lety jsem o "strachu" napsala krátkou básničku a protože život je plný výzev, rozhodla jsem se ji dnes u příležitosti tohoto témate na blogu zveřejnit.
Letím a vítr mi čechrá vlasy,
letím, seshora je vidět tolik krásy,
letím směrem na všechny světové strany,
sever, jih, západ, východ - plachtím vzduchem bez zábrany.
Letím, všude kolem svítí slunce,
najednou nebe zčerná a mě je úzce,
z mraků spouští se mokré provázky,
letím a v hlavě mi kolují otázky:
Letím snad, anebo padám?
Proč jak ztracená v tom vzduchoprázdnu si připadám?
Vtom trhnu sebou a vzbudím se,
mé tváře se dotýkají studené školní lavice.
Co víc snad na závěr říci, než jen nebojte se hovadin, ikdyž někdy je strach důležitý, nesmíte jej nechat řídit váš život a manipulovat vámi. Někdy je pěkné a bezstarostné se prostě zapomenout bát.
 


Nativam aneb cesta k přítomnému žití

2. january 2018 at 19:46 | Jane |  Povídky
Je léto. Mžourám na inkoustové tvary, mezi kterými problikávají sluneční paprsky a sleduji, jak se větve stromu, pod kterým ležím, zrcadlí na stránkách mé knihy v podobě stínů. Sleduji tak dva naprosto rozdílné světy ožívající v jeden nádherný příběh:

Znovu se ocitám v zemi svých snů, království mých tajemných tuh a přání. Nativam. Cítím, jak se konečně znovu nadechuji, vítám svůj svět s otevřenou náručí. Svůj opravdový svět. Šťastna ze svého návratu vybíhám do nekonečné dálky. Míjím překrásné stromy, květiny, motýly, ale i jiná roztodivná stvoření, nechám se lechtat slunečními paprsky na zátylku a dál uháním vpřed jako o závod. Plná náhlé volnosti.
"Ach, překrásný to pocite, kéž by si se mnou mohl zůstat napořád!" uléhám do voňavých šeříkových keřů a u srdce mě píchne... Uvědomění, zpětný příchod reality, spadnou na mě tvrději než dopadnu já na zem. Ano, jsem zde, jsem zpět doma, ale na jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než vypiji tento šálek tak sladkého čaje? Jak dlouho budu moci zůstat, než budu muset vystřízlivět? Přicházela jsem a odcházela tak dlouho, tolikrát jsem byla sužována nekonečným pocitem nedočkavosti. Copak nemůžu zůstat napořád?
V tom uslyším tiché ťukání v mé hlavě vycházející z jejích nejzadnějších zákoutí. "A-a-n.. ne!" vykřiknu, aniž bych si cokoliv uvědomovala. Jsem tady a to je to hlavní, budu svá a volná, dokud to jen půjde.
Mohly už pominout hodiny i dny, dost možná i měsíce - v Nativam se čas vine tak pomalu. Užívám si každou minutu v ráji, než se budu muset vrátit zpět. Večerní procházky při západu slunce, hodiny strávené pouhým polemizováním nad okolnostmi a nová prozkoumaná území. Čas se krátí, tuším to. Znovu to ucítím - malí permoníci kutající v mojí hlavě mnohem hlasitěji. Ano, jistě, že mohu navždy zvěčnit tento pocit, jediný opravdový pocit - takový pocit, kvůli němuž celé měsíce jen přežívám, takový pocit, díky kterémuž jsem schopna na krátkou chvíli žít. Ale… "Copak tam pořád není byť jen malinké světélko?" Malý záblesk naděje, druhá šance. Rychle zaženu tu natolik zhoubnou myšlenku.
Ačkoliv čas plyne v Nativam pomaleji než v celém širém vesmíru, zdá se mi, že něco nesedí. Děje se něco neobvyklého. A snad je to možná dřívější ťukání, ze kterého je dnes hlasité, bolestivé bušení, co mě dovádí k myšlenkám na jinou zemi, kterou znám. Na zemi, ze které pocházím. A teď už si to dokáži připustit: "Ano, vím, jak tady zůstat!" Ale, táži se sama sebe, zda-li je to opravdu to, co si přeji.
Tam - nikdy jsem nemohla být tou, kterou jsem být chtěla, vždy jsem musela někomu dělat ústupky. Nikdy nemohlo být nic po mém, často se zdálo, jako by na mě celý svět zapomněl. A proto jsem na něj dočista zanevřela. Upínala jsem se k momentům jako je tenhle - těm stráveným v mé fiktivní zemi, v té, kterou jsem si za dlouhá léta vytvořila v hlavě jako prostředek k útěku od zlého, nechápavého světa. Ale pokusila jsem se někdy vyhledat pomoc? Proč jsem se rovnou uchýlila k pohádkám? Možná jsem se uzavřená do sebe cítila nedosažitelná. "Ne, jen jsem uhýbala před problémy!" Utíkala jsem před nimi, místo abych je řešila. Ale ty, jakoby mě teď všechny bušily do hlavy o sto šest, čím dál více stupňující se bolest mi připomínala, že teď mám na výběr jen ze dvou možností.
Odejdu, už se sem nikdy nevrátím a dám svému pravému domovu druhou šanci. Budu zažívat pravé pocity - dobré i špatné -, budu ochutnávat pravé, chutnající jídlo. Budu vytvářet své já, svoji pravou osobnost v reálném světě.
Zůstanu a nadále si budu užívat světa ve své hlavě, tak dokonalého a bez chybičky, světa plného radosti a pochopení. Zanevřu na realitu. Zamknu se v pohádce.

Když otevřu oči, již dávno mě neovívá lehký prázdninový vánek, ale studená, těžká zimní vichřice. Pod tlustou sněhovou pokrývkou je mi teplo. Když se rozhlédnu kolem sebe, znovu spatřím ten starý strom, pod který jsem kdysi v létě ulehla s knihou, kterou teď držím zavřenou v rukou. A také ruku, která se ke mně napřahuje. A když se jí chytím, je to ten nejopravdovější pocit, který jsem kdy zažila - její teplo se mi rozlévá po těle, je tak měkká a přesto tak pevná, tak neobyčejně obyčejná ruka. Opatrně mě vytahuje ven ze sněhových závějí a já se pomalu usměji. Poprvé ve svém novém světě.

To se ale máte, dva dny za sebou hned dva články! (hah...) Nebýt jednoho komentáře, ani bych si nevšimla že jsem blogem dne, (děkuji za gratulaci!!) jsem strašně moc ráda! Každopádně, kdyby vás zajímalo, co je vlastně tenhle můj výplod, jedná se o povídku, kterou budu odevzdávat do literární soutěže mojí lokální knihovny na téma prázdniny s knihou. Když jsem ji psala, měla jsem myšlenky jako na drátě, je to z toho poměrně dost poznat. Držte mi palce v soutěži a určitě mi napište, co si o povídce myslíte.

My ostatní tu prostě žijem aneb příběhy hrdinů z pohledu přihlížejících kolemjdoucích

1. january 2018 at 19:56 | Jane |  Recenze
Velice originálně započnu nový rok knižní recenzí (můj repertoár článků je teď na blogu velice pestrý...) a to konkrétně na knihu My ostatní tu prostě žijem od spisovatele Patricka Nesse. V česku je teď podle mě Patrick Ness takový menší boom, jelikož slovart vydal asi tři jeho knihy na základě uvedení nového filmu dle jeho knihy Volání netvora. Já jsem si Patricka Nesse oblíbila hned při první knize, kterou jsem při této příležitosti načla, a tou bylo úžasné Něco víc, které opravdu všem vřele doporučuji. Takže jsem už měla nějaký ten pátek v plánu, udělat si čas i na další jeho knížky. O vánočních prázdninách jsem tedy takto okusila právě My ostatní tu prostě žijem a určitě ničeho nelituji.

(omlouvám se za kvalitu fotky a to jak za odraz blesku v obalu tak i její obrácené postavení... stalo se mi to už i u minulého článku, ačkoliv jsem obě fotky fotila na stojato)

Už dle anotace je kniha opravdu zvláštní, nevídaný kousek. Zjednodušeně bych ale knížku popsala jako pohled obyčejných lidí na hrdinské klišé, která se jim odehrávají přímo před nosy. Na začátku každé kapitoly je vždy popsána situace příběhu hrdiny, ale zbytek příběhu je už pouhé vyprávění o životě kluka, který se prostě nachomýtnul ve správný čas na správném místě. Prostě jak na hrdinské činy svých vrstevníků pohlížejí ti ostatní, co tam prostě jenom žijou.

Moc jsem nevěděla, do čeho jdu, když jsem tuhle knihu uchopila do rukou, ale opravdu mě příjemně překvapila. Byla to opravdu jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla, ale opravdu mě zaujal skvělý originální nápad a koncept a samozřejmě pak i jeho zpracování. Příběh, který tato kniha vypráví bych možná srovnala s příběhem Charlieho z Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskyho. (Celkově s Charliem srovnávám všechny Nessovy hrdiny, tedy zatím jenom dva jak právě Mikeyho z této knihy tak i Setha z Něco víc...)

Asi to nebyla kniha úplně o nějaké extra velké zápletce, ale šlo zde spíš o opravdu poutavý nápad a pak taky o skvělé postavy. Takové hrdiny jsem si velice jednoduše oblíbila hned na samém začátku knihy a pak už pro mne bylo záživným číst si o jejich každodenních trablích. Přišlo spoustu krásných zvratů a zamotaných vztahů. No a samozřejmě s sebou tento příběh nese i nádhernou zprávu.

Podtrženo sečteno, ač se to možná na první pohled nezdá, tahle kniha má opravu co do sebe, skvělý oddechovější příběh který má spád a dobře, rychle se čte s líbivými postavami a rychle plynoucí dějovou linkou. Za sebe musím říct že mě ani při četbě této knihy Patrick Ness nezklamal a určitě to od něj není poslední kousek, po kterém jsem sáhla, jelikož má opravdu co nabídnout. Je to ze života, vtipné, místy snad až dojímavé, šílené, zvláštní a originální a mnou jako čtenářkou hodnocené 8, 5 body z 10.

(Četli jste tuto knihu nebo i nějaký jiný počin Patricka Nesse? Určitě se se mnou o svůj názor podělte v komentářích, budu moc ráda.)

Dívka, která psala na hedvábí aneb nezapomenutelný knižní zážitek

26. december 2017 at 18:43 | Jane |  Recenze
Kniha Dívka, která psala na hedvábí od zahraniční autorky Kelli Estesové byla již dlouho na mém book listu hned z několika důvodů. Hledala jsem nějakou zajímavou ne-tak-úplně detektivku a právě na této knize mě zaujal jak zajímavý poetický název, tak hlavně i nejrůznější prvky čínské kultury obsaženy jak na obálce, tak samozřejmě nadále i v celém příběhu. A jelikož jsem dosti asijský fanatik (možná to o mě ještě nevíte, ale zbožňuji veškerou asijskou kulturu od korejských pleťových masek po japonskou mangu), s chutí jsem po této knize sáhla.


V knize se zajímavým způsobem prolínají dva časově vzdálené příběhy - příběh o čínské dívce Mei Lien a jejím nešťastném osudu po vyhnání všech čínských přistěhovalců (či i rodáků a občanů) z amerického Seattlu obsahuje právě hodně referencí na čínskou kulturu a proto jsem si jej znenadání zamilovala. Když o dvě celá staletí později objeví Inara při vyklízení domu své zesnulé pratety pod uvolněným prkénkem schodu vyšívaný hedvábný rukáv, začnou se oba příběhy zaplétat dohromady a Inara společně s Danielem, kterého kontaktovala ve snaze rozluštění záhady rukávu zjišťují, že toho mají s dávnou čínskou dívkou společného více, než čekali.

Musím říct, že mě kniha opravdu příjemně překvapila. Poslední dobou jsem ve čtení nenacházela tolik potěšení, ale tento titul mě skutečně nadchnul. Kniha je dle mého názoru psána skvělým čtivým způsobem, je akční a nemusím říct, že bych se při některých pasážích nudila. Naopak, občas jsem měla problém si všechny ty náhlé zvraty v hlavě řádně urovnat. Styl propojení příběhů mif vzdáleně připomněl Vypravěčku Jodi Picoultové, kterou jsem si také skvěle užila, kniha byla podobná i ve všem tom odhalování záhad, kdy se v jedné kapitolu z pohledu Mei Lien vše odkrylo a hned v té následující již pravdu poznávala i Inara s Danielem. Mei Lien a její příběh mi přirostli k srdci téměř okamžitě, byla mi velice blízká, soucítila jsem s ní a stala se opravdu skvělou hrdinkou celé knihy. Přiznám se ale, že to pro mě byl poměrně oříšek zamilovat si stejně i Inaru s druhého příběhu, snad možná proto, že to pro mne byl vždy neskutečně velký kontrast, přeladit se hned na její část knihy po srdce trhající Mei Lienině části. Nakonec jsem si ale oblíbila i ji a její příběh. Stále si ale myslím, že pokud by byla kniha třeba jen samotným Inařiným vyprávěním, asi bych po ní uplně nesáhla, určitě bych si ji nezamilovala tolik jako s druhým příběhem, který by podlě mě mohl být klidně knihou i sám o sobě. Samozřejmě každý příběh má své světlé i tmavé stránky.

Ačkoliv je tato kniha pouhou fikcí, jedná se o příběh inspirován skutečnými událostmi a dost možná i životy lidí, jako je právě Mei Lien a její rodina. Je to srdcervoucí, kruté a dramatické a po dlouhé době jsem si u knihy i řádně pobrečela. Knihu si nemůu vynachválit a doporučuji ji opravdu všem, kdo mají doma tlustou zásobu papírových kapesníčků, protože se při čtení budou určitě hodit. Autorka má skvělý, poetický a chytlavý styl psaní (musím přiznat, že jsem se v některých pasážích, zvláště když popisovala jevy s jejím stylem dosti ztotožňovala, opravdu je mi blízký), který činí knihu poutavou až do posledního okamžiku. Opravdu jsem se od čtení nemohla odtrhnout, tento pocit už jsem dlouho nezažila. Je to užasný (!) literární kousek, který si zaslouží mnohem více povědomí a lásky a po jehož přečtení se cítí být člověk prázdný a plný otázek a myšlenek, přesně tak, jako když si přečte doboru knihu. Hodnotím tak tento počin 10 body z 10 a připojuji ještě, že tato kniha se stala okamžitě mojí srdcovkou a ještě dlouho ji nebudu moci dostat z hlavy. Opravdu nezapomenutelný kousek. (Samozřejmě, bych byla moc ráda, kdyby ti z vás, kteří tuto knihu už četli napsali do komentářů svůj názor na ni. Vždycky si ráda počtu.)

Knižní výzva 2018

24. december 2017 at 9:10 | Jane
(Ano, tento článek se zde objevuje trochu předčasně, ale na nový rok bohužel nebudu doma, tak jsem se to rozhodla vyřešit takto.) S novým rokem na tomto blogu samozřejmě s otevřenou náručí přivítáme i novou knižní výzvu znovu od skvělé blogerky ells. Minuloroční výzva byla vzhledem k mé půlroční blogové neaktivitě přerušena a knižní výzvu z roku 2016 jsem prostě a jednoduše nestihla splnit, takže doufám, že tento rok konečně pokořím cíl, který si ukládám již dva roky a tím je 50 knih! Tento rok se ale pokusím říčku posunout ještě o kousíček výš, a tak se mým tentoročním cílem stane 50 až 60 knih. No a jelikož bych, jak už jsem se určitě v některém ze svých novějších článků zmiňovala chtěla začít psát i knižní recenze, tak u výčtu všech přečtených knih budete moci najít i odkaz na recenzi, pokud ji daná kniha bude mít. Přeji taky hodně štěstí všem dalším blogerům, nebo i čtenářům, kteří se do podobné výzvy zapojují. Držte mi palce, jdeme na to!



1. Patrick Ness - My ostatní tu prostě žijem (recenze)
2. John Green, David Levithan - Will Grayson, Will Grayson (Greenovkám jsem se vyhla velkým obloukem, protože mě moc nebavily, ale tahle knížka mě absolutně dostala. ikdyž, možná to bude tou Davidovou částí...)
3. David Levithan - Drž mě pevně (pro fanoušky předchozí knihy spíš taková sladká tečka)
4. Karel Kovář (Kovy) - Ovšem (takhle dobrou jsem tuhle knihu opravdu nečekala. po dočtení nemám slov...)
5. Rupi Kaur - milk and honey (opravdu nádherná, uchvacující a děsivě pravdivá poezie)
6. Bandi - The Accusation (snad se dočkáme i recenze, protože takhle knížka za ni opravdu stojí)
7. Bernhard Schlink - Předčítač (skvělá filozofie z prostředí holocaustu, o který se zajímám)
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.

51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.

Přeji všem hezké svátky!

24. december 2017 at 9:07 | Jane
Tímto článkem bych jen chtěla popřát krásné prožití vánočních svátků všem svým čtenářům, ať se i pro vás stanou Vánoce pěkným odpočinkovým obdobím bez stresu, ať si je náležitě užijete s rodinou či přáteli a v neposlední řadě také bohatou vánoční nadílku. Vaše Jane

Jak pochytit tu správnou vánoční náladu

17. december 2017 at 10:49 | Jane |  Vánoční edice
Vítám vás všichni uspěchaní studenti a soustředění pracanti. Chápu, že občas může být opravdu těžké se prostě jen pozastavit a nasát atmosféru, ale jelikož nás již od vánočního Štědrého dne dělí pouhých pár dní, přicházím se svými malými radami, jak se i vy můžete alespoň trochu naladit na vlnu Vánoc. Pohodlně se posaďte, uvolněte se, usrkněte si horké čokolády ze svého vánočního hrnku, zapalte svoji vonnou svíčku a vnímejte se mnou nádherné vánoční kouzlo.

1. Obklopte se hezkými věcmi!
Ať už jsou to vánoční světýlka, zavešené baňky, krásné vánoční květinové vazby nebo nádherně vonící svíčky, nejrůznější dekorace s vánoční tématikou vám určitě napomohou naladit se na tu správnou vánoční vlnu. (V případě světýlek ale nejde jen o Vánoce, já je mám třeba v pokoji celoročně.) V obchodech je k mání nepřeberné množství těch nejrozmanitějších vánočních serepetiček a najít se dá dle mého názoru opravdu všechno. No a samozřejmě nikdy není od věci si nějakou tu pěknou dekoraci ke zútulnění interíéru vyrobit sám.

2. Činnosti a aktivity
Mezi mé nejoblíbenější aktivity, kterými zabíjím volný čas před Vánoci patří například bruslení s kamarády, balení vánočních dárečků neotřelými a originálními způsoby (stejně tak i tvoření zajímavých vánočních přáníček), navštěvování vánočních trhů a pečení cukroví, ovšem nachází se zde opravdu velké množství ryze vánočních činností. Do vánoční nálady mě třeba vždycky dostane sledování vánočních filmů a to ne jen tak ledajakých. Ačkoliv obyčejně podobnými věcmi přímo pohrdám, na Vánoce občas sleduji i pěkně kýčovité předvídatelné pohádky, jako třeba nejrůznější vánoční komedie a románky či animované vánoční epizody některých disneyovek. Správný kýč podle mě vždycky umí člověka dostat do nálady. No a samozřejmě nesmí chybět ani nějaká ta vánoční hudba! Tady jsem ale dosti vybíravá a tak moc vánočních písní neposlouchám.

3. Travte čas s rodinou a přáteli
Možná na to nasávání vánoční atmosféry nemusíme být tak úplně sami - vycházky s kamarády jsou přece vždycky zábava. Můžete si jít třeba sednout do kavárny na horkou čokoládu, jít společně nakupovat dárky (samozřejmě ne pro sebe navzájem!) nebo se projít vánočními trhy.

4. Adventní kalendáře
Adventní kalendáře mohou zprvu působit jako pouze dětská záležitost, ale koho by nebavilo každý den rozbalovat jeden malý dáreček po druhém. Sice už není úplně nejchytřejší čas na pořízení si jednoho takového, ale řekněme si to na rovinu, stejně je vždycky nejlepší vyjíst všechny čokolády najednou...

5. Oblečení
Nic vás nedostane do nálady tolik, jako tématické oblečení. Nejradši asi nosím vánoční ponožky a náušnice (jelikož za ně ráda sbírám komplimenty...), ale je zde i nepřeberné množství například vánočních svetrů. Bohužel ale můžou takové záležitůstky dost vydrancovat vaši peněženku a tak si myslím, že není úplně od věci si ten vlastní svetr nebo třeba šálu podomácku pekně uháčkovat - je to skvělý způsob relaxace a s dobrým čajem a filmem se u toho člověk opravdu dobře odreaguje.

6. Hlavně žádný stres
Co je ale na Vánocích nejdůležitější je ten prostor, který nám poskytují k tomu abychom na chvíli opustili každodenní starosti a prostě si jen užívali krásný čas s rodinou a přáteli. Není potřeba se stresovat kvůli vánočním dárkům nebo kvůli adventnímu věnci, který letos zůstal na půdě protože nestíhám. Stačí se prostě jen odreagovat, sednout si ke krbu a odpočívat.

Snad vám byl tento článek nějak nápomocný a pokud ne, tak jste si jej snad alespoň užili. Pokud by jste si chtěli ode mě přečíst i něco dalšího s vánoční tématikou, mám na blogu celou vánoční rubriku plnou hlavně tedy článků z období před 2 lety (ale tak stejně...). Bylo to kratší, ale určitě odlehčenější oproti mému poslednímu článku, tak se vám to snad líbilo. Byla bych moc ráda kdybyste se se mnou v komentářích podělili o vaše zkušenosti s dostáváním se do vánoční nálady a vaše oblíbené způsoby. Na viděnou u dalšího článku.

Milá Ano,

14. december 2017 at 6:45 | Jane |  Povídky
Milá Ano,
Moje přítelkyně, inspirace, můj největší vzore, moje... Ty jsi ten důvod, proč ztrácím kontrolu. Pojď se mnou, dokážu ti, že přecejen můžeš mít něco pod kontrolou. Ale co? Jak mám poručit svým nohám, aby mne poslouchaly, jak mám donutit svůj mozek se plně soustředil, jak mám přikázat svým věčně unaveným očním víčkám, aby zůstala otevřená? Jak mám zabránit svým snad už neexistujícím vlasům, aby neustále opouštěly svá místa, jak mám přinutit své tělo aby se zahřívalo i pod všemi těmi vrstvami tlustého oblečení, jak mám přinutit sebe, abych... Prvotní pocit vítězství, kdy čísla na váze každým dnem klesala jako bys mne nechala okusit jen abych se teď utápěla ještě v hlubším moři šťastných vzpomínek na dobu, kdy jsme si byly tak vzdálené. Teď je to rutina. Vzbudit se a snažit se zůstat celý den vzhůru, vstát a dojít k váze, nechat hlavu ať se motá a kolena ať se podlamují, stoupnout si a vidět něco, co už si snad ani nejsem schopná uvědomit. Pohlédnout do zrcadla a slepě se v něm zklamaná sledovat. Celý den se snažit zůstat alespoň trochu při smyslech a přitom cítit ty samé smyslové buňky pomalu odumírat. Celý den se snažit přežít, přitom zevnitř pomalu umírat. Ptát se, jak jsem se mohla dostat až sem, snít o jídle, celých stolech se pod jeho váhou jen prohýbajících a přitom nemít dost síly vzít do ruky ani rohlík. Deset kalorií sem, pět tam, jeden schod, to je mínus jednu další. Udělám dalších dvacet sedů lehů a můžu mít kůrku k večeři. Slibovalas mi hory doly, úspěch, spokojenost, lásku... Mám být hrdá na to, co jsem dokázala? Že už pro mne není šťastných dní, byť jen dní jako takových. Milá Ano, cesta, kterou jsi mi ukázala nevedla do království splněných snů. Zavedla jsi mě po stezce přímo smrti do chřtánu. Co můžu kontrolovat teď, když už si ani nejsem jistá jak dlouho se ještě budu ploužit po Zemi. Jsi jako hurikán, Ano. Prohnala ses mnou a zpustošila mne. Když chodím, lidé si mne nevšímají, jako by snad moje váha již byla tak nízká, že jsem dospěla až k bodu průhlednosti. Když se ale podívají, odvracejí oči, matky svým dětem obrací pohledy a staré babičky na mě ustaraně hledí. Už nevypadám jako člověk, nevypadám jako já, ale jako ty. Přetvořila jsi mne k obrazu svému aby sis se mnou potom mohla pohrávat až mě nakonec jednou celou pohltíš. Milá Ano, ty jsi smrt, které jsem se jako malá tolik bála, přestrojená se vydáváš za přání a sny nás všech dívek. Nás všech dívek, které se cítí bezvýznamnými a tak se radši chopí tvé ruky a už se nikdy nepustí. Krásné, chytré dívky, kterés proměnila ve svoji armádu vyzáblých lidských koster, co se už ani neudrží na nohou. Ale když se hurikány proženou vesnicemi, lidé se vzchopí, vylezou z úkrytů ven a vydají se hledat své blízké. Dívky můžou být znovu krásné, stačí jen když se pustí tvé smrtonosné dlaně. Milá Ano, nechala jsi mne nahlédnout za oponu, již jsem se špičkami prstů dotýkala smrti. Ale já se ti nepoddám a budu bojovat, dokud mé srdce bude bít. Opouštím tě, milá Ano, tohle je můj dopis tobě na rozloučenou.

Sbohem, Tvá
Dívka, která věří v lepší zítřky


Where to go next