Vánoce, Nový rok a co se za poslední dobu stalo aneb neumím nadepisovat nadpisy

5. january 2017 at 17:57 | Jane |  Diary
Už je to dlouhá doba, co jsem naposledy napsala nějaký ten deníčkoidní článek, proto tu dnes máme další! Nuže, událo se toho celkem dost. Tak třeba proběhly Vánoce a možná jste to taky zaregistrovali a nebo jsem možná sama, ale přijde mi, že tento rok strašně rychle utekly, jakobych jeden den jedla bramborový salát a druhý už vstávala brzo ráno do školy. Mimojiné se zde bohužel neobjevil žádný vánoční článek, což neznamená že žádný nebyl v plánu, dokonce jsem jeden i napsala, měla jsem celý krásný dlouhý vánoční článek a pak bum! a bylo po článku.. Jelikož jsem si omylem vypla internet, tím pádem byla všechna moje práce zničená - tohle člověka na dobrou chvíli vážně demotivuje vůbec nějaké články psát.. Ale, dnes je 5. ledna nový rok je tedy zde, což znamená, že mi a vsadím se že určitě i vám bude minimálně dalšího půl roku trvat zvyknout si na psaní sedmičky místo šestky a když si na to konečně zvykneme, přijde rok 2018. Vánoce jsem si samozřejmě užila v kruhu své rodiny a přátel a dostala jsem spoustu krásných věcí a přečetla spoustu krásných knih. Což mi připommíná, knižní výzva roku 2017 je tady a tentokrát vám teď a tady přísahám, že ji splním! Co se týče roku 2016 a tohoto blogu, byl to takový rozjezdový rok, jelikož to byly asi pouze 2 měsíce co tento blog existoval, když ten rok začal. Myslím ale, že jsem za tu dobu ušla velký kus cesty, přijde mi, že teď vydávám lepší články, které i baví mě samotnou psát. V roce 2016 se taky objevily 2 moje články na titulní stránce blogu jako články dne - což jsou jedny z úspěchů na které nikdy nezapomenu! - a taky se blog stal blogem týdne. Dost ale o blogu, co se vlastně děje se mnou? Odpověď je celkem jedonduchá, jelikož je všechno tak nějak při starém. Žiju, užívám si to a raduju se pokaždé když aspoň trochu nasněží, protože nebydlím úplně na místě kde by bylo napadeno 5 centimetrů, spíš ani toho půl milimetru nemáme. Mimochodem, všímám si celkem často lidí - potterheadů - co nosí kolejní šály, já taky tu svoji nosím a je vážně super takhle lidi potkávat. Taky se u nás ve škole uskutečnila olympiáda z českého jazyka a já se jí nakonec zúčastnila, měli jsme dost zajímavé slohové téma - moje vzlety a pády - přemýšlím, že bych na to téma mohla napsat třeba i článek, můžete mi napsat jestli by se vám to líbilo. No a každým dnem odpočítávám dny do 22. ledna, to se totiž - jak někteří z vás možná ví - uskutečňuje koncert Green Dayů na který se tak neskutečně těším! Za těch pár měsíců jsem taky přečetla několik knih o kterých bych vám chtěla říct, první nich je Univerzita vyjímečných, která mě nadchla už od začátku, je to trošku jako spojení Divergence a Hunger Games ale mě osbně to zaujalo mnohem víc. Nechci vám tady vyzrazovat celý děj knihy, prostě si ji jen přečtěte, pokud máte rádi fantasy. No a pak nesmíme zapomenout na podzim jako takový, protože ten byl snad úplně věnován potterheadům, v první řadě je zde Prokleté dítě, které mě opravdu nadchlo, vím, že hodně lidí zklamalo, že je to pouze divadelní hra, ovšem to už se hold nijak nezmění a mě se i tak příběh líbil. No a pak samozřejmě Fantastická zvířata ve filmu a to je něco fantastického! Eddie Redmayne v roli Mloka je naprosto skvělý, ostatní hlavní charaktery byly taky skvělé a uchvátil mne celý kouzelný New York. A na závěr mám pro vás ještě jednu otázku - co byste ode mě na blogu chtěli? Jestli jsou to třeba nějaké názorové články, DIYe na specifické věci či povídky, všechno mi můžete psát do komentářů, já jsem totiž za všechny komentáře nesmírně ráda, všechny si čtu a snažím se odpovídat. Takže si užijte ten zbytek čtvrtka a mějte se.
 

Knižní výzva 2017

3. january 2017 at 20:41 | Jane
Další rok, další knižní výzva (z blogu ells.cz) - minulý rok se mi bohužel nepovedlo ji pokořit ale tento rok se cítím obzvlášť napumpovaná a myslím, že bych se konečně mohla dostat ke svému vytouženému cíli, což je 40-50 knih za rok! Nutno dodat, že minulý rok jsem začala o celý měsíc později, tento rok ovšem nemeškám.. :D

(omlouvám se za děsnou kvalitu obrázku, může za to můj počítač..)

Držte mi palce, ať se mi to tento rok povede :) Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti:


Tento seznam budu samozřejmě pravidelně aktualizovat:

1. Rainbow Rowell - Fangirl (nelekněte se že tam není "á" a že už jsem knihu jednou četla - tentokrát to bylo anglicky, takže.. alespoň trochu změna? :D)
2. Rainbow Rowellová - Nedej se (navazuju na předchozí knihu, tento příběh zboňuju!)
3. J. K. Rowling - Fantastic beasts and where to find them: The original screenplay (viděla jsem film a zamilovala jsem se!)
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.

41.
42.
43.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.

Krásné Vánoce!

24. december 2016 at 10:38 | Jane
Všem vám tímto přeji krásné a veselé Vánoce, ať si tyto svátky užijete v rodinném a přátelském kruhu, ať se vám všechna vaše vánoční i novoroční přání vyplní a prostě ať máte krásné svátky!
Vaše Jane
 


Papír nebo realita?

8. december 2016 at 18:39 | Jane |  Zamyšlení
S novou školou nepřichází jen noví lidé, ale i noví učitelé, nové předměty a nové způsoby hodnocení. To mě donutilo se zamyslet, něco jsem si uvědomila - proto píšu tento článek.

V 6. ročníku mi přibyl nový předmět - fyzika. A vzhledem k tomu, že já prostě nejsem ten matematický typ člověka, nemám z tohoto předmětu úplně nejlepší známky nicméně fyzice jako takové rozumím. Někdy si říkám, že škola není o známkách, notak, přece původní smysl již starých škol byl připravit lidi na život, na to, jaké je to doopravdy. Ale někdy se to zdá, jakoby se ta hlavní myšlenka úplně vypařila. Dlouho do noci se učíme nesmyslné definice, které sice na zítřejším zkoušení bezchybně odříkáme, ale rozumět jim nebudeme a neodneseme si z toho nic jiného než nedostatek spánku. Na konci školního roku všichni jedeme na 120%, jen abychom si vylepšili známky - ale opravdu na nich tolik záleží? Totiž, ano, je to krásný pocit, vidět tu jedničku a plný počet bodů na testu, ale něco jiného jsou správná tvrzení, která jsme na ten papír napsali a to jak dané věci opravdu rozumíme a chápeme ji, jestli ji vůbec chápeme. Chci tím říct, že ikdyž já rozumím fyzice a vím jak co chodí - což si myslím, že je to hlavní, co bychom si měli ze školy odnést - dostávám z ní špatné známky, jelikož vyhořím na nepřesných definicích pojmů apod. Ptám se tím - je to opravdu tak důležité? Je to obyčejné číslo vážně důležitější, než naše opravdové vědomosti? A možná, i se svými trojkami s fyziky, orientuji se v tom předmětu mnohem líp, než kdejaký jedničkář od nás ze třídy, který sice bude mít krásné vysvědčení, ale nic z toho v mozku. Prostě, žáci - učte se věci tak, abyste je chápali, učte se věci tak, abyste jim rozuměli a dokázali je využít v reálném životě a nejen v tom školním - učitelé - proberte se a řekněte si co přijde důležitější vám samotným, co si myslíte, že budou studenti opravdu potřebovat a čemu budou rozumět. Možná jednou už škola nebude o další kouli z matiky, možná, že se i dostaneme zpátky k původní myšlence a bude tu škola která nás věci naučí nejen na písemku, ale i do života. A tím neříkám že matematika, nebo i fyzika nejsou důležité předměty - tím jen říkám, že by se tyto předměty možná měly učit, nebo známkovat jinak, tak aby známky souhlasily i se znalostmi studentů. Měla jsem jednu skvělou učitelku na angličtinu. Přišla a začala s námi mluvit. Protože o tom prostě angličtina je. Na co jsou nám slovíčka, když z nich neumíme sestavit věty, na co jsou nám písmena když z nich nedovedeme poskládat slova? A řeknu vám, že za ten rok jsem se naučila mnohem víc, než za všech svých pět roků angličtiny dohromady - protože jsem své znalosti používala.


Teď na konci mi došlo, že to celé vyznělo, jako kdybych nebyla spokojená se svými známkami s fyziky (což možná nejsem) a snažila se je vytáhnout tímhle - tak to není a za tímto názorem si stojím.

Po takové době

2. december 2016 at 16:47 | Jane |  Povídky
Seděla už zase u toho stromu a povídala si s ním. Smála se každému jeho vtipu, ať už byl sebevíc trapný jako by se na něj snažila nějak zapůsobit. Nedokázal jsem vystát přítomnost Jamese Pottera a jeho neustálých jízlivých připomínek a posměšků na můj účet, ale ještě horší bylo sledovat ho jak se jimi snaží zaujmout pozornost Lily Evansové, dívce, která mi nevědomky lámala srdce na tisíce malých kousíčků. Jak moc rád bych tam teď stál na jeho místě, povídal si s ní o všech možných i nemožných věcech, jak moc bych ji zase chtěl znát.
Slunce svými paprsky svítilo na její rudé vlasy, které se nádherně leskly a vlály v jemném letním vánku. Dlouhé a krásné jí spadaly na ramena. Byla tak nádherná, až příliš nádherná pro oči toho nebelvírského vytahovače. A ona ani netušila s kým si zahrává, jak pošetilí Potter i ta celá jeho partička jsou.
Jak moc velkou chuť jsem měl přijít tam, zahledět se do jejích překrásných smaragdových očí.. Ale tohle všechno už bylo pryč. Už se to zpátky nevrátí. Jednou jsme byli kamarádi, a bylo to nádherné, Lily, to všechno, zdálo se to být tak blízko a najednou, jako by to s příjezdem do Bradavic všechno odplulo až na druhý konec světa. Jakoby mezi námi byla propast, přes kterou se nelze dostat. Propast se jménem Potter.
A tak jsem tam jenom stál, sledoval je a litoval.

***

Možná jsem to neměl dělat, já vím, ale byl jsem už tak zoufalý, a on říkal, že mi pomůže. Připadal jsem si, pořád si připadám, jako zaslepený vší tou nenávistí, tak bezbranný, tak.. němý. Ale teď toho zatraceně lituju. Nedokážu ho následovat v jeho cestě, cestě plné bolesti, kde každý kdo ji zkříží zemře. Já sám nejsem schopný kohokoliv zabít, tohle jsem nechtěl. Za to Bella vypadá, že je naprosto ve svém živlu. Má z ní radost a ze mě si udělal špeha. Čekám, jaký dostanu úkol, čekám, plný strachu z toho co odporného budu muset vykonat. Bojím se.

***

Dostal jsem úkol, a cítím se jako by to všechno byl jenom špatný sen. Noční můra ze které se každou chvíli vzbudím. Mám ji sledovat. Mám ji sledovat a zjistit, co má na práci, ji a Pottera. Prý je chce, ale já to nedokážu. Vím, že když to neudělám, zabije mě. Ale když to udělám, dám mu ty informace.. zemře ona. A já bych už dál nedokázal žít s tím, že jediný člověk, že jediná dívka kterou jsem kdy miloval, zemřela - kvůli mě. Ale ona by to dokázala. Nejspíš by se o tom ani s Potterem nedozvěděla, nebo by nad tím jenom mávla prstem. Stejně už je to všechno pryč, je to tak dlouho, nejspíš už se ani nepamatuje.

***

Musím s tím skoncovat. Nic jsem neřekl, za to někdo jiný ano. Ten zbabělec Pettigrew, mu ji prodal! Lily se ukrývala pod Fideliovým zaklínadlem, jehož strážcem byl on. Stejně za to všechno může Potter, beztak to byl jeho nápad! A já se tak nenávidím, možná, kdybych se snažil víc, snažil bych se ji získat zpátky, dokázal bych ji uchránit, a nemusel bych tady teď zpytovat sám nad sebou. Jsem tak hrozný člověk. Ale teď už s tím nic neudělám. Chce tam jít, zabít je, ještě dnes. A já mu v tom nemůžu nijak zabránit, stal bych se jen další jeho obětí, stejně jako dřív nebo později i ona. Nevím co dělat dál, potřebuju radu. A možná se to zdá být jako moje poslední, zbabělá možnost, ale nejspíš vím kde ji hledat.

***

Zabil ji, vážně to udělal! Jen ten kluk přežil. Nedokážu to je vážně mrtvá. Jsem na cestě k jednomu člověku, který mi možná poradí. Ale vím, že tenhle šrám, tahle hluboká rána ve mně zůstane už navždycky.

***

Už je to dlouho. Cítím, že pomalu umírám, ale je něco, co tu navždy zůstane. I po takové době. Navždycky.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tohle, uhm.... Tuhle povídko-příběho-fanfikco-cosivěc jsem i se svými velice slabými pisařskými schpnosti napsala k novému tématu týdne - after all this time. Dlouho jsem přemýšlela, co napsat, a nakonec se z toho vyklubalo tohle. Nemůžu říct, že je jeden z nejlepších mých "příběhů", možná je to i jeden z těch horších, ale je třeba se nějak tomuto poctít. Je to psáno z pohledu Severuse Snapea, což vám už nejspíš vše došlo, ale tak.. Chtěla bych to také věnovat na památku Alana Rickmana, protože právě roli Snapea zahrál ve filmu naprosto úžasně a každý na něj budeme vzpomínat jako na toho dobrého. A taky chci říct, že je to moje první povídka tady na blogu, tak prosím, buďte shovívaví, já vím, nejsem kdovíco, už jen se svými znalostmi češtiny 6. třídy.. Každopádně.. After all this time? Always.

Typy lidí ve třídě

12. october 2016 at 17:46 | Jane
Přijde mi, že poslední dobou se na mém blogu neustále střídají články z rubrik zamyšlení, DIY a diary, ale nic dalšího, proto jsem se dnes rozhodla obsah blogu trochu spestřit tímto článkem o typech lidí ve školních lavicích. Ať už to chceme, nebo ne, škola už dávno začala, a naše životy se zase pomalu dostávají do stereotypních denních režimů, ačkoliv si asi nikdy nezvykneme na to hrozné řinčení budíku až příliž brzo (8:30) ráno, než aby se vůbec dalo vyjít z postele. A ne, nemám školu od devíti..:D Ale když už se z té teploučké a měkkoučké postele nějak vyškrábeme (většinou to nejsme my, ale naši rodiče, co se nás z ní snaží vytáhnout), musíme vyrazit do jistého ústavu zvaného škola, který tu dospělí postavili aby se mohli zbavit svých dětí, a nechat učitele aby je mučili. Když se po uběhnutí velkého maratonu několika moc schodů (jeden z mučících prostředku školy, o kterém ani nevíte) konečně dostanete do třídy, tohle, je to, co tam povětšinou uvidíte. Pojďme si společně probrat několik nejčastějších typů vašich spolužáků, a lidí ve škole celkově:

1. Šprt

A úplně nejvíc klasicky začínám samozřejmě asi tím nejméně obsáhlejším (a přesto ho každý máme ve třídě) a nejvíce nenáviděným člověkem, kterého ve škole máte (ikdyž občas to taky může být ta hrozná učitelka matiky, co si na vás zasedla). A tím je.. štěkající veverka! Ne, samořejmě že si dělám srandu, je to šprt, který by mi v tomhle momentě asi řekl, že veverka, která by štěkala se přece naprosto vymyká všem zákonům přírody, což je možná pravda, ale je to sranda (a to je přesně to slovo, které šprt, nezná) (ano, dokonce i člověk, co se dovede naučit všechna slovíčka z němčiny a severoafrické-korejštiny, neví, co je pouhé české slůvko). Šprti jsou velice jednoduchá a předvídatelná stvoření. Vypadají docela jednoduše, někteří nosí brýle, jiní ne, ale není to podmínkou, ovšem jsou tu ještě případy, kteří brýle nosí schválně, ačkoliv nemají žádné dioptrie, najdete je většinou v celkem vkusném, ač naprosto příliš moc barevném a přeladěném oblečení, které jim je o několik čísel větší ("Aby vydrželo na delší čas.") a které nosí zastrkané hluboko v kalhotách. Vlasy jsou většinou pevně sepnuté, či zapletené ve složitých a dlouhých copech, které by si ale sami v životě neudělali. Šprt se vyskytuje v lavici, a to nejen o hodinách, ale i o přestávkách, kde si znovu a znovu pročítá své uhledným písmem psané poznámky, na 5 let dopředu. Ale je tu ta nejsmutnější z věcí a faktu o těchto stvořeních. Šprt, je pouze šprt, učení má naučené, ale dejte mu vypočítat příklad co nebyl v učebnici, a ubrečený odběhne pryč. (Šprti nikdy nesnesou porážku..)

2. Člověk, co o něm lidi říkají že je šprt (není)

Tento člověk je pouze chytrý, nic víc v tom není. Neskutečně ho ale naštvete tím, že o něm budete říkat, že je šprtem, neboť s ním nesdílí společného naprosto nic.

3. Člověk, který by chtěl být šprtem

Lidi, co by chtěli být šprty, většinou s šprty sedí v lavici, snaží se dělat věci jako oni, možná se dokonce i učí, ale jejich mozek bohužel není s to zpracovat tolik informací, neob nevím co, a proto jsou většinou jejich odpovědi špatné. Na druhou stranu, snaha se cení, ne?

4. "Cool kid" a největší miláček třídního publika

Tohle je člověk, který je milý i na ty nejdivnější nebo nejhorší, lidi ve třídě, dokonce i na ty, co ho nenávidí (ne často se takoví najdou), nosí značkové, stylové oblečení podle poslední mody, a třída ho miluje. Vždycky jde s proudem (nebo možná proud jde s ním?), nesnaží se nijak vybočovat, ačkoliv kdyby to udělal, vybočení by to nebylo, neboť druhý den by to opakovala celá škola. Nutno dodat, že tento člověk je i dost bohatý, a často dává učitelkám drahé bonboniéry na Vánoce a na konci školního roků.

5. Kumpáni oblíbenců

Tito lidé, se drží vždy u zrovna nejoblíbenějších lidí ve třídě, dělají všechno co dělají oni, oblékají se stejně a ve všem s nimi souhlasí (projistotu). Učení jim většinou moc nejde, a přeskakují od jednoho kamaráda, nebo spíš "kamaráda" k druhému, jak se jim to zrovna hodí, nejspíš aby jim to přineslo oblíbenost také, nebo aby byli pozváni na nějakou párty.

6. "Vtipálci"

Tihle lidé a jejich "vtipné" vtipy jsou jednimi z méně oblíbených lidí ve třídě, neboť v hodinách neustále vykřikují (a často si dovolují i na učitele) nevtipné věci, kterým byste se nezasmáli už ani v pěti letech a ještě k tomu se u toho tak potutelně smějou, jako že právě vymysleli novou teorii relativity. Taky je tu ještě jedno odvětví vtipálků, tito lidé řeknou jednou jeden dobrý vtip, který omílají tak dlouho, až naprosto ztratí na vtipnosti..

7. Rádoby rebelové

Tak tyhle lidi každý známe. Je to ten typ lidí, co se jakoby nezajímá o to, co bude mít za známku, schválně si nedělá domácí úkoly a v hodinách oplývá otrávenými výrazy. Pokud ale tito lidé dostanou horší známku, už to takoví rebelové nejsou.

8. Závisláci

Ať už jsou to knížky, hudba, mobil či jídlo, závisláci svoji závislost často nedokáží zkrotit ani o hodinách, o přestávce nemluvě.

9. Holčičí růžovky

Je to vždycky tak skupina holek, co se v předčasném věku líčí (a někdy to tahají i do školy) a neustále se baví o oblečení. Taky pořád mluví o tom, kolik měly kluků, a jak se s nimi rozvedly, protože stáli za nic, pořádají velké lovy kluků (jen proto, aby se s nimi mohly po třech dnech rozvést, vymýšlejí pro své tajné lásky přezdívky typu "židle" a přitom jim je jenom devět, a polovina z nich jsou jenom fiktivní kamarádi (druhá polovina pedofilové z facebooku, který mají, ikdyž jim třináct nebylo).

10. Sportovní nadšenci

V tělocviku až neskutečně podlézají učitelům, stejně tak, jako učitel nějakým způsobem podlézá jim, nechá je všechno ukazovat, a rozcvičku mají víc než ostatní. Když se třeba běhá, vždycky doběhnou první, a ještě mluví o tom, jak to bylo krátký, a že by si dali ještě kolečko, a ve třídě často chybí, když neustále dojíždějí na závody všude možně po české republice. A taky nikdy nejsou nemocní - nojo, sportovci mají silnou imunitu. (až na to, že polovina těch lidí ani nesportuje, v tělocviku se zadýchává, a vlastně sport naprosto nenávidí)

11. Parta "hustých" kluků

Tahle partička často používá výrazy, kterým člověk ani nerozumí a růžovky je milujou, ačkoliv se chovají jako totální sobci. Chodí oblíkaní samozřejmě stylově, a o přestávkách od jejich koutku často uslyšíte salvy smíchu a taky výkřiky jako "It's a prank, brou!" Po roce se s nimi ale můžete (konečně) rozloučit, protože propadnou a budou opakovat ročník.

12. Gameři

Tihle kluci mají o přestávkách vždycky telefony naležato, a hrajou nějaké ze závodních her s auty, přičemž naprosto vyřvávají když se jim povede vyhrát. Jinak ale srší vtipem, a člověk si s nimi může občas docela dobře pokecat.. Až na to, že občas by se dali poslat spíš do školky.

13. Člověk, co plave proti proudu (anebo spíš "jako" plave proti proudu)

Tenhle člověk musí mít vždycky odlišný názor. Ať už se jedná o cokoliv. Člověk ale nakonec vždycky vidí, že až tak (nebo spíš vůbec) rozdílný od ostatních není, a spíš se jenom snaží vyniknout (což se moc nedaří..)

14. Nejlepší člověk ve třídě

A to jste vy. Ať už jsem to já v té své, nebo vy v té své, vždycky jste ti nejlepší! :D (tohle jsem sem dala čistě ze srandy)

Našli jste se někde? Jestli ano, můžete mi do komentářů napsat, jako kdo se cítíte být a proč, já si myslím že jsem tak trochu knižní závislák, nejlepší člověk ve třídě, vtipálek, a člověk, o kterém si lidi myslí a říkají, že je šprt. Nakonec chci taky ještě říct, že to bylo myšleno čistě pro pobavení, a nechci tím nikoho urazit, ale dneska mám zrovna takovou "vtipálkovskou" náladu. Mějte se pěkně, a pamatujte, už zbývají jenom dva měsíce do Vánoc!

Jak se z Emmy stala Olivia a jak jsem prožila celé září

7. october 2016 at 0:00 | Jane |  Diary
Už to bylo něco přes měsíc, co jsem vydala poslední článek z mého života a vlastně i něco přes měsíc, co jsem vydala poslední článek vůbec, ale to už je spraveno, neboť před chvílí jsem zveřejnila další DIY článek s Harry Potter tématikou, a teď vás hodlám všechny informovat i o tom, jak probíhal můj poslední měsíc na nové škole, i o dalších skvělých (a toříkám vážně skvělých!) novinkách.
První věc je věc, za kterou mi přijde, že se omlouvám už snad v každém druhém článku, a přijde mi, že ji prostě ne a ne nemůžu spravit, a to je pravidelnost mého vydávání. Když si uvědomím, že ještě přek půl rokem jsem vydávala i několik článků týdně, přiznávám, že se za ten článek měsíčně dost stydím, a tak to hodlám co nejrychleji napravit. Procházím teď ale dlouhodobě dost velkou autorskou krizí, či jak bych to nazvala, takže mám na druhou stranu strach, aby články neztratily na kvalitě, zatím se ale snažím, a přiznávám, že mě blogování moc baví, hlavně když vidím vaši skvělou odezvu v komentářích! Jako další odezvu beru i to, že dne 4.10. (což pro mě bylo včera) se můj blog stal blogem dne, konkrétně to bylo úterý, a věřím, že když jsem se tohle dozvěděla, (zrovna jsem měli přestávku před hodinou biologie) vážně jsem z toho byla nadšená, a to možná až moc, ačkoliv pro mě to znamená hodně! A tak vám chci vše co můj blog čtete poděkovat z celého srdce!
Jinak, přijde vám už konečně lepší můj design? Dost dlouho jsem se s ním trápila, a teď bych řekla, že už konečně jde můj blog číst na mobilních telefonech, a počítačích se všemi druhy rozlišení, ovšem pokud zrovna vám design nefunguje, určitě mi můžete napsat a pokusím se ho ještě zlepšit.
A teď konečně, část kvůli které se deník nazývá deníkem, aneb část, kdy vám převyprávím, co se v mém životě událo a neudálo za poslední dobu. Ve škole se to už zlepšilo, dokonce už mám i nějaké kamarády, ovšem pomalu sama sebe shledávám, jak se ze mě, extroverta každým coulem, stává introvert, a ne že bych za to nebyla ráda, možná je to přecejenom dobře, každopádě nějaký ten kontakt s lidmi mi ve škole nechybí, a nakonec i známky jsou dobré, ačkoliv o ty mi nějak moc nejde. (Ale přiznávám, že jsem se shledala v absolutním záchvatu vzteku, když jsem v testu dostala obyčejnou dvojku! Dvojku!) Mám tam docela dobrých pár kamarádek, ale hlavně kamarádů a možná, že jednou budu brát rozhodnutí nové školy i jako správné rozhodnutí. Je tu ale mnohem důležitější (nebo alespoň pro mě důležitější) věc, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Green Day vydávají nové album, Revolution Radio (už za dva dny!!) a to znamená, že vyjíždí i na tour - Revolution Radio tour! A hádejte co se mi stalo...... JÁ MÁM LÍSTKY!!!! A tak už se jenom tetelím do 20., či kolikátého ledna, až se na ně přijedu podívat do Prahy. A uznejte, že všechny tři písničky, které zatím zveřejnili jsou boží! (..a teď jsem si uvědomila, že přemýšlím a íšu jako naprosto posedlá puberťačka, jeě´ště ke všemu zahleděná do sebe, když musí tohle vytahovat úplně všude) Nechci se moc vytahovat, ale jsem z toho tak neskutečně nadšená, že prostě musím! k těm lístkům se ale váže taková dost zvláštní historka, byly totiž objednány jako jedny z úplně posledních lístků vůbec, protože já prostě naprosto vůbec nevěděla, že Green Day vůbec na nějakou tour jedou, ale oni už dokonce na t tour byli!! A tak, když jsem tak brouzdala po internetu jsem objevila video Green Dayů, jak hrajou naživo Revolution Radio, a pak mi došlo, že asi možná koncertujou, to znamená, že jsem hned hledala, jaké lístky by se daly vzít, a vzhledem k tomu, že se několik dalších lidí rozhodlo jít se mnou, hledali jsem docela slušný počet lístků a málem bychjom je nenašli, ale usmálo se na nás přecejenom štěstí, a tak je máme. Já jsem totiž ten hrozný typ člověka, co se o všem dozví až příliš pozdě, a tak jsem se s vámi musela o tohle podělit, ačkoliv většině z vás to vůbec nepřijde zajímavé.. Nic dalšího se v mém životě ani tak neudálo, až na to, že jsem začala chodit na základní uměleckou školu, na lekce kytary, a zjistila jsem, že bohužel neumím hrát na kytaru asi tolik jak jsem si představovala, a že mi asi brzo umře malíček. Taky jsem začala číst knižní sérii, či co, o podivných dětech a kouzelném sirotčinci slečny Peregrinové, a unznávám, že jsem byla poblázněna už asi po prvních 50 stránkách, fotky to vážně skvěle doprovázejí a prostě skvělá kniha, ikdyž teď už čtu druhou. No, když jsem se pak vydala do kina na zfilmovanou verzi prvního dílu, už jsem tak ohromená nebyla. Ne že by to bylo zpracování filmu, režíroval to Tim Burton a ten prostě ví, jak na to, ale spíš mě překvapil děj. Nepochopila jsem záměnu dvou charakterů Emmy a Olivie, ani třeba chybky jako změnu pohlaví psychologa Golana, nebo to, že Jcoba vezl k Abeovu domu Rocky. Vedle všech těchto nesrovnalostí ale uznávám, že se mi film líbil, obzvlášť potom ta domyšlená část s Jacobem a jeho cestováním mezi smyčkami jen kvůli Emmě (filmové Olivii). Ofilmu a knihách jsem se rozkecala dost, ale je tu ještě jedna knížka, která mě nadchla, a tou není nic jiného než knižní zpracování hry Harry Potter a prokleté dítě. Uvědomila jsem si, že jsem o této knize ještě nic nenapsala, ačkoliv jsem četla anglickou i českou verzi, a tak můžu říct jenom jediné. Když jsem poprvé dokončila čtení Cursed Child, ta knížka dokončila mě, a myslím, že lepší návrat Harry Potter dostat nemohl. Nejde mi ani pořádně slovy celá ta kniha, či hra popsat, tak jsem jí unešena a tak moc mě uchvátila, uvědomuju si ale, že tento článek je už moc dlouhý a proto ho ukončím teď a tady. Uvidíme se brzy u dalšího, tentokrát doufám že i více přínosného článku než je tenhle, mějte se pěkně, užívejte sluníčka dokud je ještě tady, protože podzim se nezastavitelně blíží, a nedělejte si starosti z dvojek, protože dvojky jsou skvělé známky.

.. další Harry Potter DIY

5. october 2016 at 9:08 | Jane |  DIY
S tím pravidelným vydáváním v minulém článku jsem si asi dělala dost falešné naděje, no, každopádně první, útrpný měsíc školy je za mnou a tak vám teď už snad doopravdy můžu slíbit, že budu vydávat minimálně jeden článek týdně, startuji tímto článkem, a slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti!

Už je to dlouho, co jsem naposledy vydala svůj poslední DIY článek, a stejná doba utekla i od doby, co jsem vydala poslední Harry Potter článek.. Od té doby jsem ale také nebya doma, ale zároveň jsem pracovala na tomhle článku, a dnes vám konečně můžu oznámit, že vám zase s potěšením přináším několik skvělých návodů, jak si můžete vyrobit dekorace, ale i věcičky, které se možná budou hodit nejen s tématikou Harryho Pottera!

Tužka, která nemá říkat lži

První DIY návod, který si dnes ukážeme, bude skvěle vynikat ve vašem školním penále, a nikdy s ním nenapíšete nic špatně, přecejenom - nemá říkat lži, ne?

(omlouvám se, že to moc není vidět)

Potřebujeme:

obyčejnou tužku jakékoliv tvrdosti, barvym či tvaru
jehlu, malý nožík (tzv. craft knife) nebo i obyčejný nůž
bravu na sklo, temperu, či lak na nehty


Tento DIY má spoustu nejrůznějších způsobů, jak ho můžete vyrobit, a můžete použít i spoustu různých materiálů, proto mi přijde tak skvělý. Místo například jehly, můžete použít v podstatě jakoukoliv ostrou a tenkou věc, kterou by se dalo něco vyřezat, místo tempery jakoukoliv jinou červenou barvu, a tužku taky můžeme použít každý, jakou zrovna máme po ruce. Tím taky začneme, vezmeme si tužku, kterou jsme si vybrali, aby se stala "obětí" tohoto návodu. (Či snad trestu?) Teď si budeme hrát na zlou a zákeřnou Umbridgovou, a vezmeme si naše "speciálně upravený brk - jakýkoliv nožík, či jehlu, já použila tzv. craft knife, ovšem ten už u mě asi znáte (pokud ne, osvětlení najdete tady) - a začneme s ním psát,I must not tell lies či Nemám říkat lži, řekněme, dokud si to tužka opravdu nevštípí. Stačí pouze když budete kamkoliv na tužku vyrývat tento nápis, písmenko po písmenku, a ačkoliv se to zdá dost těžké, za chvíli se do toho dostanete jedna báseň. Pokud je vaše tužka například vícebarevná, nebude na ní nápis tak dobře vidět, proto je lepší tužku před začátkem nabarvit na jakou barvu chcete, nejlíp podle mě vypadá taková klasika jako je třeba černá nebo bílá, ale pomocí smíchání temper by se dala tužka stejně tak dobře nabarvit třeba tělovou, aby vypadala opravdu jako Harryho ruka - barvu prostě použijte jakou chcete, moje tužka už byla předem černá, takže jsem to měla o několik kroků jednodušší. Jakmile máme nápis vyrytý (či napsaný tak, že se vštípil), můžeme ho nechat tak jak je a zakončit tak návod, nebo můžeme dovnitř přidat červenou barvu, abychom vytvořili efekt krve. Já jsem použila barvu na sklo, protože se mi s ní dobře pracovalo (..a možná taky, protože jsem zrovna po ruce neměla temperku :D), ale vy můžete použít klasickou červenou tempreu, nebo i lak na nehty, který nanesete opatrně dovnitř písmenek. Další technika je taky taková, že barvu přetřete přes písmena (na to doporučuji právě lak na nehty, nebo bravu na sklo, s temperou to nemusí úplně vyjít) a poté pouze otřete tužku kapesníkem - barva tak zůstane pouze v prohlubníh, co jsou v písmenkách. Hotovo!

Snapeův lektvar


Potřebujeme:

jakoukoliv menší průhlednou lahvičku, nejlépe s uzávěrem
štítek se jménem lektvaru - buď můžete vytisknout, nakreslit či použít samolepku v jedné z dodatkových knih (Harry Potter - Filmová kouzla)
vodu
vodové barvy
štětec
a cokoliv dovnitř lektvaru


Začala bych ozdobením naší malé, vymyté nádobky. Můžete například nabarvit víčko temperou, což jsem já neudělala, ale vypadalo by to podle mě dobře, reálněji, a lépe by to zapadlo do světa Harryho Pottera. Poté přidáme štítek, který buď můžete vytisknout (tady jsou nějaké, co jsem našla) nebo si je sami podle nějakého vzoru nakreslit a vyrobit, či použít samolepky, které jsou v jedné z dodatkových HP knih - Harry Potter a filmová kouzla, ale myslím, že budou i v jiných knihách. Výhoda vyrobených štítků je ta, že můžete trochu popustit uzdu své fantazii při vymýšlení jména lektvaru.

(ano, bohužel je to naopak)

Teď se musíme rozhodnout, jaký lektvar bychom chtěli vytvořit. Zase můžeme hledat inspiraci na internetu (tady) a ztkusit ji vytvořit, nebo v některé z dodatkových knih, či se inspirovat popisy lektvarů v samotných knihách o Harrym Potetrovi. Fantazii se meze nekladou, klidně můžete vyrobit a namíchat svůj lektvar sami, přidat do něj třeba nějakou plastovou figurku žáby, a podobně. Vodu kterou budete do lektvaru používat, je podle mě vždycky lepší zabarvit trochou žlutých a hnědých vodových barev, aby nabrala ten "starý" odstín, použít ale můžete klidně růžouvou vodovku, je to jen na vás. Já se inspirovala jednou ze sběratelských samolepek (ach, pamatujete když se dřív s každým vymněňovali a každý měl několik skvělých aleb!) a vytvořila jsem ten úplně poslední. Prostě jsem do obarvené vody přidala pár vlastnoručně vyrobených malinkatých bambuleček z růžové bavlnky. Takhle si můžete skvěle hrát s materiály a vytvářet nejrůznější a nejstrašidelnější kombinace a nové lektvary. Jak by řekl Sirius, pojďme si hrát s chemickým nádobíčkem!

Inspirace na lektvary pro vás, a čím jsem se inspirovala já:

(omlouvám se, že je to naopak)

(já jsem dělala ten nalevo na samolepce, znovu se omlouvám, že je to naopak.. :/)


Bradavické kolejní sešity


Tento DIY zase můžete vytvořit několika způsoby, což se mi na něm líbí, a taky můžete zvolit jakoukoliv bradavickou kolej chcete!

Potřebujeme:

barevné papíry (v "hlavních" kolejních barvách)
fixy (ve "vedlejších" kolejních barvách)
papírovou lepící pásku, washi pásku z rýžového papíru, či jakoukoliv jinou pásku, kterou lze z papíru bez škrábnutí odlepit a nalepit
sešit
bílý papír
lepidlo

různé druhy vzorů, které můžeš vyzkoušet (já použila vzor na kravatě)

Začneme tím, že si vybereme papír s "hlavní" barvou koleje, kterou chceme vytvořit (nebelvír - červená/rudá, zmijozel - tmavozelená, havraspár - tmavomodrá, mrzimor - hořčicově žlutá/žlutá). Můžete si vytvořit sešity od každé koleje, jako já, nebo si vytvořit sešity pouze svých oblíbených kolejí, nebo sešity pouze vaší koleje. Pokud nevíte v jaké jste koleji, určitě si udělejte Sorting Test na Pottermore.com, kde teď nově přibylo i rozřazování do nových Ilvermony kolejí, což jsou koleje v kouzelnické škole Ilvermony, v Americe. Kdyby vás to zajímalo, jsem Nebelvír a v Ilvermony jsem kolej Wampus. (stránka pottermore: tady) Začneme tedy už se samotným návodem, který můžeme udělat dvěma způsoby. Na jednodušší z nich, který jsem ale nezkoušela, ačkoliv vím že zaručeně funguje, budeme potřebovat pouze počítač a tiskárnu. Jednoduše si vytiskneme vzor v barvách vybrané koleje, co je na kolejních šálách (nebelvír - tady, zmijozel - tady, havraspár - tady, mrzimor - tady), ty vytiskneme, pro malý A5 sešit ve formátu A4, pro velký A4 sešit dva formáty A4 papírů, a pouze je na sešity nalepíme, z bílého papíru vystřihneme už jen jmenovku, můžeme ji například ozdobit nějakým nápisem jako Hogwarts school of witchraft and wizardry, či podobně, napíšem své jméno, předmět, třídu, a tyhle klasické věci, a štítek nalepíme na sešit kamkoliv budeme chtít (preferuji umístění uprostřed nahoře). Nejlepší rozměry štítku jsou podle mě 8cm na šířku a 5cm na výšku. Sešit je hotov a netrvalo to ani pět minut. Protože na tom ale naše tiskárna není úplně nejlíp, a nebylo by to podle mě tak pěkně barevné, jako když použiju barevný papír, "obal" sešitu vyrobím vlastnoručně, tady je jak na to. Vetzmu si mnou vybraný barevný papír podle barvy koleje kterou teď dělám a začnu. Nastříhám si pásku na pruhy a začnu ji na papír lepit tak, aby mi vznikl vzor na kolejních šálách (viz. obrázek hotových sešitů, nebo odkazy nahoře). Důležité je, aby páska byla buď papírová, nebo třeba z rýžového papíru, jako jsem použila já, hlavní je aby páska po následném odlepení nezanechala žádné škaredé trhance na papíru. Prostor mezi páskami pak začneme vybarvovat fixou. Trvá to dost dlouho, ale výsledek stojí za to, mě jeden papír trval většinou tak hodinu a víc. Po opatrném odlepení pásky odhalíme krásný vzor, teď už stačí pouze opakovat kroky u předcozího návodu, nalepit papír na sešit, přidat jemnovku, nadepsat ji a je to hotovo! Pokud vám styl proužků, který jsem zvolila přijde moc těžký, můžete udělat jednoduší obyčejné námořnické pruhy, či si s tím vyhrát a zkusit ještě něco jinačího. Výsledek ale podle mě rozhodně stojí za to!


..původně jsem měla naplánovaný ještě jeden DIY, ale ten se bohužel moc nezdařil, takže pro dnešek už je to opravdu všechno, a ikdyž je to málo, tak pevně doufám, že se vám tento článek líbil, a že třeba i nějaký návod vyzkoušíte. Takže, neplecha ukončena!

První dny na nové škole a jaké je to být "gymplačkou"

4. september 2016 at 14:54 | Jane |  Diary
Jsem už moc ráda, že se zase můžu vrátit k pravidelnému vydávání článků a přiznám se, že mi blogování za prázdniny dost chybělo. Chtěla bych napsat další z mých náhodných zápisků o mém životě, kde bych chtěla shrnout své první pocity na gymplu a spoustu dalších věcí, ke kterým bych se tady na blogu chtěla vyjádřit.
Začnu něčím, za co bych chtěla moc poděkovat, a tak nějak celkově o tom říct něco víc, a to je.... Ano, vážně, můj článek byl článkem dne! Pokud nevíte jaký, byl to můj poměrně starší článek Dnešní (ne)hudba , který jsem napsala abyc vyjádřila svůj názor ohledně některých žánrů hudby, novinek této doby, co se mi moc nelíbí, a tak trochu je nechápu. V první řadě za to chci moc poděkovat, všem lidem co psali pozitivní komentáře, a ikdyž jsem na ně neodepisovala, vždy jsem si každý přečetla a zamyslela jsem se nad ním. Došla jsem tak i k názoru, že jsem možná vážně hodila všechnu hudbu do jednoho pytle, a možná existuje i pár vyjímek, ovšem pořád to není něco co by se mi líbilo, a něco s čím bych úplně souhlasila. Snažila jsem si ale vaše komentáře vzít k srdci. Říkám teď pravdu, že když jsem ráno ten článek objevila na titulní stránce blogu, rozjasnilo mi to pak celý den, a neustále jsem se na všechny lidi co jsem ten den potkala uculovala, protože jsem si pořád nemohla odpustit tu radost, která se na mě navalila. Chtěla bych tímto tedy všem poděkovat, a taky říct, že o tom vím, a beru to jako zatím největší úspěch tohoto blogu!
Co se komentářů pod výše zmiňovaným článkem, a i také spoustě jiných článků týče, hodně z vás si stěžovalo na můj design blogu a i já sama jsem s ním nebyla spokojená. Je totiž pravda že na různých zařízeních (noteboocích s jiným rozlišením, telefonech apod.) se můj blog často zobrazoval s textem z části na kopretinách, který se pak dost špatně četl. Pokusila jsem se tedy design opravit, a moc bych ocenila, kdybyste mi napsali do komentářů, zda to na vašem zařízení jde všechno přečíst, popřípadě co bych ještě měla doladit a podobně. Chtěla bych totiž aby si můj blog mohl přečíst každý bez problémů, bohužel mi tvoření designů nijak moc nejde, a ani nemám tolik zařízení na kterých bych správnost (říká se to tak?) designu mohla zkontrolovat. Další věc, co se designu týče je počitatel návštěv dole v menu, který také vůbec nefunguje, ovšem vůbec nevím jak ho zprovoznit (kod jsem zadávala) a nebo alespoň odstranit. Proto je pořád zaseknutý na nule, bohužel to jaksi nemůžu napravit, ale kdyby někdo z vás věděl jak na to, určitě vaši radu uvítám v komentářích :-)
A poslední věc, týkající se mého života, aneb část, kde vám vylíčím jak to nakonec dopadlo s obávaným gymplem. No, jak bych to řekla. Snažila jsem se, a pořád se i snažím nesoudit vše podle prvního dojmu. Pravda je, že kdybych to podle něj soudit měla, tak bych asi na gymplu neměla šanci přežít. Vezmeme to rovnou od začátku, kdy jsem se po dlouhém hledání dostala do své třídy, mezitím málem zašlápnuta všemi staršími lidmi, kteří tam byli a ve kterých jsem se při své výšce naprosto ztratila. Třída vypadala celkem v pořádku, dlouhé zdi, bílý nátěr malá katedra a rozkládací křídová tabule. Nahoře na stropě pak byl připevněný projektor a nad tabulí smotané plátno. (Přiznávám, že na to jsem nebyla vůbec zvyklá, na mé staré základní škole bylo totiž naprosto normální, že každá třída obsahovala interaktivní tabuli, tabuli na fixu a ještě jednu tabuli na křídu..) Když jsem se otočila, abych viděla své spolužáky, shledala jsem, že jsou volná asi jen tři místa, dvě vedle dvou holek které vůbec neznám a jedno vedle mé nejméně oblíbené spolužačky ze staré školy. Sedla jsem si tedy ke spolužačce, protože na mě mávala ať si k ní jdu sednout. Lidé ve třídě vypadali celkem normálně, všichni měli vyytažená pouzdra, což mě udivilo, protože já měla pouze propisku, tak jsem se ještě rychle zeptala spolusedící pro papír. Po pár minutách sezení a tak trochu povídání se spolužačkou přišla naše učitelka, kterou jsem si ale nejdřív spletla, když jsem si myslela, že to bude jen další má spolužačka, neboť paní učitelka měla asi tak velikost Froda Pytlíka, stejně jako oblečení náctileté puberťačky. Nakonec jsem v ní ale našla vcelku milou, ale hlavně hodně snaživou osobu, nejspíš proto, že nám odhalila, že jsme její první třída v její roli třídní učitelky. O přestávce jsem se snažila skamarádit s ostatními lidmi, ovšem seznámila a skamarádila jsem se jen s jednou, příjemnou holčinou, která mi je velmi sympatická a dobře si rozumíme. Lidé se o přestávce chovali jako by byla ještě pořád hodina, seděli na svých místech a v tichosti si ve dvojicích povídali. Když jsem za nimi přišla, oplatili mi pozdrav a dál se o mě nezajímali. Spolužáky bych proto hodnotila jako "velice" přátelské. Druhý den proběhl v dosti podobném duchu jako ten první, dostali jsme učebnice (mohli nám rovnou věnovat každému knihovnu, tolik bichlí jsem ještě v životeě neviděla) a prošli jsme celou školu, ve které se naprosto neorientuju, a ještě pořád nevím, kde jsou vlastně záchody. Dneska je neděle (tenhle článek ale vydám později, ať mám něco do zásoby, takže tak zítra nebo v úterý) a já doufám, že už se dozvím jména svých spolužáků a nebudu muset celou přestávku šeptat.

Ztraceni v pokroku aneb moderní technologie k zániku

4. september 2016 at 14:16 | Jane |  Zamyšlení
Je to už dlouho co jsem nenapsala článek, ale o prázdninách jsem pořádně nebyla chvíli doma. Školní rok ale už začal a s ním i moje pravidelné vydávání článků! Započít bych to chtěla tématem týdne, které mě vážně zaujalo a vzhledem tomu, že je neděle, měla bych si pospíšit :-)

Mobilní telefony, které dřív mohlo mít jen pár vybraných lidí a mít na ně zvláštní tašky dnes nosí každý včetně malých dětí jednoduše zastrčené v kapse, či dokonce v podobě hodinek. Kdysi byly počítače těžší než cihly, ovšem dnes jsou to systémy které nemusí vážit ani víc než jeden kilogram. Technika se posouvá dál a spěje vpřed, ale co když vpřed může znamenat náš zánik?
Čím dál tím víc na zemi přibývají nejrůznější technické vymoženosti a pomůcky pro ulehčení života, ovšem teď nemyslím jen na již zmiňované mobily a počítače, ale i na nejrůznější věci, které nám například usnadňují naprosto základní věci v našich životech. Když by se člověk před 100 lety chtěl někam dostat, prostě by tam došel, ovšem na to dnes spousta lidí ani nepomyslí, a radši hned sáhne po klíčcích od našich moderních automobilů. Když se dostanu o něco málo vpřed, máme dnes dálkové ovládání v podstatě na vše, a to nepočítám jen například garážová vrata nebo obyčejné hračky pro malé kluky, ale ovládání klidně naprosto od všeho. To vše se zde objevilo jen před několika málo lety a technologie se stávají čím dál tím víc vyspělejšími. Což je dobře, ne? Ano, je sice skvělé, kolik jsme toho za tak málo času vyvinuli, ovšem všimli jste si třeba, že od té doby také přibylo mnohem víc lidí trpících nadváhou či obezitou? To už tak dobře není. Pokrok je dobrý do té doby, než se na něj začneme spoléhat více než sami na sebe. A docela dobře si dovedu představit, že za několik dalších roků za nás můžou roboti a moderní technologie zvládat téměř všechno, na ce jen pomyslíme. Představte si, že naše děti už třeba vůbec nebudou muset chodit, však proč by měly když za ně všechno udělá pokrok? Do jisté míry je to všechno pěkné, zajímavé a určitě i dobře myšlené, avšak i původně dobře myšlený nápad atomové bomby někdo zneužil a přehoupnul do něčeho strašného. A tak, si za dalších 100 let, klidně můžeme představit svět, kde člověk nemusí mávnout ani prstem, a bude mít hned vyprané všechno oblečení. Můžeme se klidně dostat i do fáze, kdy to bude tak špatné, že dojdeme k zániku. To vše jen díky dobře myšleným moderním technologiím. Vědci, či lidé, kteří tohle vymýšlejí jsou najednou zaslepeni tím vším, co by se dalo ulehčit, že si neuvědomí, že rpostě všechno není vždy lehké, a některé věci prostě a čistě jen ze zákona přírody bychom měli dělat sami. A tak se jednou ztratíme v pokroku... A nebo taky ne, protože si to vědci uvědomí, navíc, matka příroda si vždycky najde cestu, ne?

(Ještě chci dodat, že moderním technologiím, jako takovým vůbec nerozumím, takže něco možná nedává smysl, myšlenku článku ale myslím přesně tak, jak ji píšu.)

Where to go next