Nativam aneb cesta k přítomnému žití

2. january 2018 at 19:46 | Jane |  Povídky
Je léto. Mžourám na inkoustové tvary, mezi kterými problikávají sluneční paprsky a sleduji, jak se větve stromu, pod kterým ležím, zrcadlí na stránkách mé knihy v podobě stínů. Sleduji tak dva naprosto rozdílné světy ožívající v jeden nádherný příběh:

Znovu se ocitám v zemi svých snů, království mých tajemných tuh a přání. Nativam. Cítím, jak se konečně znovu nadechuji, vítám svůj svět s otevřenou náručí. Svůj opravdový svět. Šťastna ze svého návratu vybíhám do nekonečné dálky. Míjím překrásné stromy, květiny, motýly, ale i jiná roztodivná stvoření, nechám se lechtat slunečními paprsky na zátylku a dál uháním vpřed jako o závod. Plná náhlé volnosti.
"Ach, překrásný to pocite, kéž by si se mnou mohl zůstat napořád!" uléhám do voňavých šeříkových keřů a u srdce mě píchne... Uvědomění, zpětný příchod reality, spadnou na mě tvrději než dopadnu já na zem. Ano, jsem zde, jsem zpět doma, ale na jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než vypiji tento šálek tak sladkého čaje? Jak dlouho budu moci zůstat, než budu muset vystřízlivět? Přicházela jsem a odcházela tak dlouho, tolikrát jsem byla sužována nekonečným pocitem nedočkavosti. Copak nemůžu zůstat napořád?
V tom uslyším tiché ťukání v mé hlavě vycházející z jejích nejzadnějších zákoutí. "A-a-n.. ne!" vykřiknu, aniž bych si cokoliv uvědomovala. Jsem tady a to je to hlavní, budu svá a volná, dokud to jen půjde.
Mohly už pominout hodiny i dny, dost možná i měsíce - v Nativam se čas vine tak pomalu. Užívám si každou minutu v ráji, než se budu muset vrátit zpět. Večerní procházky při západu slunce, hodiny strávené pouhým polemizováním nad okolnostmi a nová prozkoumaná území. Čas se krátí, tuším to. Znovu to ucítím - malí permoníci kutající v mojí hlavě mnohem hlasitěji. Ano, jistě, že mohu navždy zvěčnit tento pocit, jediný opravdový pocit - takový pocit, kvůli němuž celé měsíce jen přežívám, takový pocit, díky kterémuž jsem schopna na krátkou chvíli žít. Ale… "Copak tam pořád není byť jen malinké světélko?" Malý záblesk naděje, druhá šance. Rychle zaženu tu natolik zhoubnou myšlenku.
Ačkoliv čas plyne v Nativam pomaleji než v celém širém vesmíru, zdá se mi, že něco nesedí. Děje se něco neobvyklého. A snad je to možná dřívější ťukání, ze kterého je dnes hlasité, bolestivé bušení, co mě dovádí k myšlenkám na jinou zemi, kterou znám. Na zemi, ze které pocházím. A teď už si to dokáži připustit: "Ano, vím, jak tady zůstat!" Ale, táži se sama sebe, zda-li je to opravdu to, co si přeji.
Tam - nikdy jsem nemohla být tou, kterou jsem být chtěla, vždy jsem musela někomu dělat ústupky. Nikdy nemohlo být nic po mém, často se zdálo, jako by na mě celý svět zapomněl. A proto jsem na něj dočista zanevřela. Upínala jsem se k momentům jako je tenhle - těm stráveným v mé fiktivní zemi, v té, kterou jsem si za dlouhá léta vytvořila v hlavě jako prostředek k útěku od zlého, nechápavého světa. Ale pokusila jsem se někdy vyhledat pomoc? Proč jsem se rovnou uchýlila k pohádkám? Možná jsem se uzavřená do sebe cítila nedosažitelná. "Ne, jen jsem uhýbala před problémy!" Utíkala jsem před nimi, místo abych je řešila. Ale ty, jakoby mě teď všechny bušily do hlavy o sto šest, čím dál více stupňující se bolest mi připomínala, že teď mám na výběr jen ze dvou možností.
Odejdu, už se sem nikdy nevrátím a dám svému pravému domovu druhou šanci. Budu zažívat pravé pocity - dobré i špatné -, budu ochutnávat pravé, chutnající jídlo. Budu vytvářet své já, svoji pravou osobnost v reálném světě.
Zůstanu a nadále si budu užívat světa ve své hlavě, tak dokonalého a bez chybičky, světa plného radosti a pochopení. Zanevřu na realitu. Zamknu se v pohádce.

Když otevřu oči, již dávno mě neovívá lehký prázdninový vánek, ale studená, těžká zimní vichřice. Pod tlustou sněhovou pokrývkou je mi teplo. Když se rozhlédnu kolem sebe, znovu spatřím ten starý strom, pod který jsem kdysi v létě ulehla s knihou, kterou teď držím zavřenou v rukou. A také ruku, která se ke mně napřahuje. A když se jí chytím, je to ten nejopravdovější pocit, který jsem kdy zažila - její teplo se mi rozlévá po těle, je tak měkká a přesto tak pevná, tak neobyčejně obyčejná ruka. Opatrně mě vytahuje ven ze sněhových závějí a já se pomalu usměji. Poprvé ve svém novém světě.

To se ale máte, dva dny za sebou hned dva články! (hah...) Nebýt jednoho komentáře, ani bych si nevšimla že jsem blogem dne, (děkuji za gratulaci!!) jsem strašně moc ráda! Každopádně, kdyby vás zajímalo, co je vlastně tenhle můj výplod, jedná se o povídku, kterou budu odevzdávat do literární soutěže mojí lokální knihovny na téma prázdniny s knihou. Když jsem ji psala, měla jsem myšlenky jako na drátě, je to z toho poměrně dost poznat. Držte mi palce v soutěži a určitě mi napište, co si o povídce myslíte.
 

My ostatní tu prostě žijem aneb příběhy hrdinů z pohledu přihlížejících kolemjdoucích

1. january 2018 at 19:56 | Jane |  Recenze
Velice originálně započnu nový rok knižní recenzí (můj repertoár článků je teď na blogu velice pestrý...) a to konkrétně na knihu My ostatní tu prostě žijem od spisovatele Patricka Nesse. V česku je teď podle mě Patrick Ness takový menší boom, jelikož slovart vydal asi tři jeho knihy na základě uvedení nového filmu dle jeho knihy Volání netvora. Já jsem si Patricka Nesse oblíbila hned při první knize, kterou jsem při této příležitosti načla, a tou bylo úžasné Něco víc, které opravdu všem vřele doporučuji. Takže jsem už měla nějaký ten pátek v plánu, udělat si čas i na další jeho knížky. O vánočních prázdninách jsem tedy takto okusila právě My ostatní tu prostě žijem a určitě ničeho nelituji.

(omlouvám se za kvalitu fotky a to jak za odraz blesku v obalu tak i její obrácené postavení... stalo se mi to už i u minulého článku, ačkoliv jsem obě fotky fotila na stojato)

Už dle anotace je kniha opravdu zvláštní, nevídaný kousek. Zjednodušeně bych ale knížku popsala jako pohled obyčejných lidí na hrdinské klišé, která se jim odehrávají přímo před nosy. Na začátku každé kapitoly je vždy popsána situace příběhu hrdiny, ale zbytek příběhu je už pouhé vyprávění o životě kluka, který se prostě nachomýtnul ve správný čas na správném místě. Prostě jak na hrdinské činy svých vrstevníků pohlížejí ti ostatní, co tam prostě jenom žijou.

Moc jsem nevěděla, do čeho jdu, když jsem tuhle knihu uchopila do rukou, ale opravdu mě příjemně překvapila. Byla to opravdu jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla, ale opravdu mě zaujal skvělý originální nápad a koncept a samozřejmě pak i jeho zpracování. Příběh, který tato kniha vypráví bych možná srovnala s příběhem Charlieho z Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskyho. (Celkově s Charliem srovnávám všechny Nessovy hrdiny, tedy zatím jenom dva jak právě Mikeyho z této knihy tak i Setha z Něco víc...)

Asi to nebyla kniha úplně o nějaké extra velké zápletce, ale šlo zde spíš o opravdu poutavý nápad a pak taky o skvělé postavy. Takové hrdiny jsem si velice jednoduše oblíbila hned na samém začátku knihy a pak už pro mne bylo záživným číst si o jejich každodenních trablích. Přišlo spoustu krásných zvratů a zamotaných vztahů. No a samozřejmě s sebou tento příběh nese i nádhernou zprávu.

Podtrženo sečteno, ač se to možná na první pohled nezdá, tahle kniha má opravu co do sebe, skvělý oddechovější příběh který má spád a dobře, rychle se čte s líbivými postavami a rychle plynoucí dějovou linkou. Za sebe musím říct že mě ani při četbě této knihy Patrick Ness nezklamal a určitě to od něj není poslední kousek, po kterém jsem sáhla, jelikož má opravdu co nabídnout. Je to ze života, vtipné, místy snad až dojímavé, šílené, zvláštní a originální a mnou jako čtenářkou hodnocené 8, 5 body z 10.

(Četli jste tuto knihu nebo i nějaký jiný počin Patricka Nesse? Určitě se se mnou o svůj názor podělte v komentářích, budu moc ráda.)

Dívka, která psala na hedvábí aneb nezapomenutelný knižní zážitek

26. december 2017 at 18:43 | Jane |  Recenze
Kniha Dívka, která psala na hedvábí od zahraniční autorky Kelli Estesové byla již dlouho na mém book listu hned z několika důvodů. Hledala jsem nějakou zajímavou ne-tak-úplně detektivku a právě na této knize mě zaujal jak zajímavý poetický název, tak hlavně i nejrůznější prvky čínské kultury obsaženy jak na obálce, tak samozřejmě nadále i v celém příběhu. A jelikož jsem dosti asijský fanatik (možná to o mě ještě nevíte, ale zbožňuji veškerou asijskou kulturu od korejských pleťových masek po japonskou mangu), s chutí jsem po této knize sáhla.


V knize se zajímavým způsobem prolínají dva časově vzdálené příběhy - příběh o čínské dívce Mei Lien a jejím nešťastném osudu po vyhnání všech čínských přistěhovalců (či i rodáků a občanů) z amerického Seattlu obsahuje právě hodně referencí na čínskou kulturu a proto jsem si jej znenadání zamilovala. Když o dvě celá staletí později objeví Inara při vyklízení domu své zesnulé pratety pod uvolněným prkénkem schodu vyšívaný hedvábný rukáv, začnou se oba příběhy zaplétat dohromady a Inara společně s Danielem, kterého kontaktovala ve snaze rozluštění záhady rukávu zjišťují, že toho mají s dávnou čínskou dívkou společného více, než čekali.

Musím říct, že mě kniha opravdu příjemně překvapila. Poslední dobou jsem ve čtení nenacházela tolik potěšení, ale tento titul mě skutečně nadchnul. Kniha je dle mého názoru psána skvělým čtivým způsobem, je akční a nemusím říct, že bych se při některých pasážích nudila. Naopak, občas jsem měla problém si všechny ty náhlé zvraty v hlavě řádně urovnat. Styl propojení příběhů mif vzdáleně připomněl Vypravěčku Jodi Picoultové, kterou jsem si také skvěle užila, kniha byla podobná i ve všem tom odhalování záhad, kdy se v jedné kapitolu z pohledu Mei Lien vše odkrylo a hned v té následující již pravdu poznávala i Inara s Danielem. Mei Lien a její příběh mi přirostli k srdci téměř okamžitě, byla mi velice blízká, soucítila jsem s ní a stala se opravdu skvělou hrdinkou celé knihy. Přiznám se ale, že to pro mě byl poměrně oříšek zamilovat si stejně i Inaru s druhého příběhu, snad možná proto, že to pro mne byl vždy neskutečně velký kontrast, přeladit se hned na její část knihy po srdce trhající Mei Lienině části. Nakonec jsem si ale oblíbila i ji a její příběh. Stále si ale myslím, že pokud by byla kniha třeba jen samotným Inařiným vyprávěním, asi bych po ní uplně nesáhla, určitě bych si ji nezamilovala tolik jako s druhým příběhem, který by podlě mě mohl být klidně knihou i sám o sobě. Samozřejmě každý příběh má své světlé i tmavé stránky.

Ačkoliv je tato kniha pouhou fikcí, jedná se o příběh inspirován skutečnými událostmi a dost možná i životy lidí, jako je právě Mei Lien a její rodina. Je to srdcervoucí, kruté a dramatické a po dlouhé době jsem si u knihy i řádně pobrečela. Knihu si nemůu vynachválit a doporučuji ji opravdu všem, kdo mají doma tlustou zásobu papírových kapesníčků, protože se při čtení budou určitě hodit. Autorka má skvělý, poetický a chytlavý styl psaní (musím přiznat, že jsem se v některých pasážích, zvláště když popisovala jevy s jejím stylem dosti ztotožňovala, opravdu je mi blízký), který činí knihu poutavou až do posledního okamžiku. Opravdu jsem se od čtení nemohla odtrhnout, tento pocit už jsem dlouho nezažila. Je to užasný (!) literární kousek, který si zaslouží mnohem více povědomí a lásky a po jehož přečtení se cítí být člověk prázdný a plný otázek a myšlenek, přesně tak, jako když si přečte doboru knihu. Hodnotím tak tento počin 10 body z 10 a připojuji ještě, že tato kniha se stala okamžitě mojí srdcovkou a ještě dlouho ji nebudu moci dostat z hlavy. Opravdu nezapomenutelný kousek. (Samozřejmě, bych byla moc ráda, kdyby ti z vás, kteří tuto knihu už četli napsali do komentářů svůj názor na ni. Vždycky si ráda počtu.)
 


Knižní výzva 2018

24. december 2017 at 9:10 | Jane
(Ano, tento článek se zde objevuje trochu předčasně, ale na nový rok bohužel nebudu doma, tak jsem se to rozhodla vyřešit takto.) S novým rokem na tomto blogu samozřejmě s otevřenou náručí přivítáme i novou knižní výzvu znovu od skvělé blogerky ells. Minuloroční výzva byla vzhledem k mé půlroční blogové neaktivitě přerušena a knižní výzvu z roku 2016 jsem prostě a jednoduše nestihla splnit, takže doufám, že tento rok konečně pokořím cíl, který si ukládám již dva roky a tím je 50 knih! Tento rok se ale pokusím říčku posunout ještě o kousíček výš, a tak se mým tentoročním cílem stane 50 až 60 knih. No a jelikož bych, jak už jsem se určitě v některém ze svých novějších článků zmiňovala chtěla začít psát i knižní recenze, tak u výčtu všech přečtených knih budete moci najít i odkaz na recenzi, pokud ji daná kniha bude mít. Přeji taky hodně štěstí všem dalším blogerům, nebo i čtenářům, kteří se do podobné výzvy zapojují. Držte mi palce, jdeme na to!



1. Patrick Ness - My ostatní tu prostě žijem (recenze)
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.

51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.

Přeji všem hezké svátky!

24. december 2017 at 9:07 | Jane
Tímto článkem bych jen chtěla popřát krásné prožití vánočních svátků všem svým čtenářům, ať se i pro vás stanou Vánoce pěkným odpočinkovým obdobím bez stresu, ať si je náležitě užijete s rodinou či přáteli a v neposlední řadě také bohatou vánoční nadílku. Vaše Jane

Jak pochytit tu správnou vánoční náladu

17. december 2017 at 10:49 | Jane |  Vánoční edice
Vítám vás všichni uspěchaní studenti a soustředění pracanti. Chápu, že občas může být opravdu těžké se prostě jen pozastavit a nasát atmosféru, ale jelikož nás již od vánočního Štědrého dne dělí pouhých pár dní, přicházím se svými malými radami, jak se i vy můžete alespoň trochu naladit na vlnu Vánoc. Pohodlně se posaďte, uvolněte se, usrkněte si horké čokolády ze svého vánočního hrnku, zapalte svoji vonnou svíčku a vnímejte se mnou nádherné vánoční kouzlo.

1. Obklopte se hezkými věcmi!
Ať už jsou to vánoční světýlka, zavešené baňky, krásné vánoční květinové vazby nebo nádherně vonící svíčky, nejrůznější dekorace s vánoční tématikou vám určitě napomohou naladit se na tu správnou vánoční vlnu. (V případě světýlek ale nejde jen o Vánoce, já je mám třeba v pokoji celoročně.) V obchodech je k mání nepřeberné množství těch nejrozmanitějších vánočních serepetiček a najít se dá dle mého názoru opravdu všechno. No a samozřejmě nikdy není od věci si nějakou tu pěknou dekoraci ke zútulnění interíéru vyrobit sám.

2. Činnosti a aktivity
Mezi mé nejoblíbenější aktivity, kterými zabíjím volný čas před Vánoci patří například bruslení s kamarády, balení vánočních dárečků neotřelými a originálními způsoby (stejně tak i tvoření zajímavých vánočních přáníček), navštěvování vánočních trhů a pečení cukroví, ovšem nachází se zde opravdu velké množství ryze vánočních činností. Do vánoční nálady mě třeba vždycky dostane sledování vánočních filmů a to ne jen tak ledajakých. Ačkoliv obyčejně podobnými věcmi přímo pohrdám, na Vánoce občas sleduji i pěkně kýčovité předvídatelné pohádky, jako třeba nejrůznější vánoční komedie a románky či animované vánoční epizody některých disneyovek. Správný kýč podle mě vždycky umí člověka dostat do nálady. No a samozřejmě nesmí chybět ani nějaká ta vánoční hudba! Tady jsem ale dosti vybíravá a tak moc vánočních písní neposlouchám.

3. Travte čas s rodinou a přáteli
Možná na to nasávání vánoční atmosféry nemusíme být tak úplně sami - vycházky s kamarády jsou přece vždycky zábava. Můžete si jít třeba sednout do kavárny na horkou čokoládu, jít společně nakupovat dárky (samozřejmě ne pro sebe navzájem!) nebo se projít vánočními trhy.

4. Adventní kalendáře
Adventní kalendáře mohou zprvu působit jako pouze dětská záležitost, ale koho by nebavilo každý den rozbalovat jeden malý dáreček po druhém. Sice už není úplně nejchytřejší čas na pořízení si jednoho takového, ale řekněme si to na rovinu, stejně je vždycky nejlepší vyjíst všechny čokolády najednou...

5. Oblečení
Nic vás nedostane do nálady tolik, jako tématické oblečení. Nejradši asi nosím vánoční ponožky a náušnice (jelikož za ně ráda sbírám komplimenty...), ale je zde i nepřeberné množství například vánočních svetrů. Bohužel ale můžou takové záležitůstky dost vydrancovat vaši peněženku a tak si myslím, že není úplně od věci si ten vlastní svetr nebo třeba šálu podomácku pekně uháčkovat - je to skvělý způsob relaxace a s dobrým čajem a filmem se u toho člověk opravdu dobře odreaguje.

6. Hlavně žádný stres
Co je ale na Vánocích nejdůležitější je ten prostor, který nám poskytují k tomu abychom na chvíli opustili každodenní starosti a prostě si jen užívali krásný čas s rodinou a přáteli. Není potřeba se stresovat kvůli vánočním dárkům nebo kvůli adventnímu věnci, který letos zůstal na půdě protože nestíhám. Stačí se prostě jen odreagovat, sednout si ke krbu a odpočívat.

Snad vám byl tento článek nějak nápomocný a pokud ne, tak jste si jej snad alespoň užili. Pokud by jste si chtěli ode mě přečíst i něco dalšího s vánoční tématikou, mám na blogu celou vánoční rubriku plnou hlavně tedy článků z období před 2 lety (ale tak stejně...). Bylo to kratší, ale určitě odlehčenější oproti mému poslednímu článku, tak se vám to snad líbilo. Byla bych moc ráda kdybyste se se mnou v komentářích podělili o vaše zkušenosti s dostáváním se do vánoční nálady a vaše oblíbené způsoby. Na viděnou u dalšího článku.

Milá Ano,

14. december 2017 at 6:45 | Jane |  Povídky
Milá Ano,
Moje přítelkyně, inspirace, můj největší vzore, moje... Ty jsi ten důvod, proč ztrácím kontrolu. Pojď se mnou, dokážu ti, že přecejen můžeš mít něco pod kontrolou. Ale co? Jak mám poručit svým nohám, aby mne poslouchaly, jak mám donutit svůj mozek se plně soustředil, jak mám přikázat svým věčně unaveným očním víčkám, aby zůstala otevřená? Jak mám zabránit svým snad už neexistujícím vlasům, aby neustále opouštěly svá místa, jak mám přinutit své tělo aby se zahřívalo i pod všemi těmi vrstvami tlustého oblečení, jak mám přinutit sebe, abych... Prvotní pocit vítězství, kdy čísla na váze každým dnem klesala jako bys mne nechala okusit jen abych se teď utápěla ještě v hlubším moři šťastných vzpomínek na dobu, kdy jsme si byly tak vzdálené. Teď je to rutina. Vzbudit se a snažit se zůstat celý den vzhůru, vstát a dojít k váze, nechat hlavu ať se motá a kolena ať se podlamují, stoupnout si a vidět něco, co už si snad ani nejsem schopná uvědomit. Pohlédnout do zrcadla a slepě se v něm zklamaná sledovat. Celý den se snažit zůstat alespoň trochu při smyslech a přitom cítit ty samé smyslové buňky pomalu odumírat. Celý den se snažit přežít, přitom zevnitř pomalu umírat. Ptát se, jak jsem se mohla dostat až sem, snít o jídle, celých stolech se pod jeho váhou jen prohýbajících a přitom nemít dost síly vzít do ruky ani rohlík. Deset kalorií sem, pět tam, jeden schod, to je mínus jednu další. Udělám dalších dvacet sedů lehů a můžu mít kůrku k večeři. Slibovalas mi hory doly, úspěch, spokojenost, lásku... Mám být hrdá na to, co jsem dokázala? Že už pro mne není šťastných dní, byť jen dní jako takových. Milá Ano, cesta, kterou jsi mi ukázala nevedla do království splněných snů. Zavedla jsi mě po stezce přímo smrti do chřtánu. Co můžu kontrolovat teď, když už si ani nejsem jistá jak dlouho se ještě budu ploužit po Zemi. Jsi jako hurikán, Ano. Prohnala ses mnou a zpustošila mne. Když chodím, lidé si mne nevšímají, jako by snad moje váha již byla tak nízká, že jsem dospěla až k bodu průhlednosti. Když se ale podívají, odvracejí oči, matky svým dětem obrací pohledy a staré babičky na mě ustaraně hledí. Už nevypadám jako člověk, nevypadám jako já, ale jako ty. Přetvořila jsi mne k obrazu svému aby sis se mnou potom mohla pohrávat až mě nakonec jednou celou pohltíš. Milá Ano, ty jsi smrt, které jsem se jako malá tolik bála, přestrojená se vydáváš za přání a sny nás všech dívek. Nás všech dívek, které se cítí bezvýznamnými a tak se radši chopí tvé ruky a už se nikdy nepustí. Krásné, chytré dívky, kterés proměnila ve svoji armádu vyzáblých lidských koster, co se už ani neudrží na nohou. Ale když se hurikány proženou vesnicemi, lidé se vzchopí, vylezou z úkrytů ven a vydají se hledat své blízké. Dívky můžou být znovu krásné, stačí jen když se pustí tvé smrtonosné dlaně. Milá Ano, nechala jsi mne nahlédnout za oponu, již jsem se špičkami prstů dotýkala smrti. Ale já se ti nepoddám a budu bojovat, dokud mé srdce bude bít. Opouštím tě, milá Ano, tohle je můj dopis tobě na rozloučenou.

Sbohem, Tvá
Dívka, která věří v lepší zítřky


Blogové znovuzrození

9. december 2017 at 20:14 | Jane
Zdravím všechny přeživší čtenáře, jsem opravdu šťastná, že jste tak vytrvale čekali. (To píši, zatímco tento článek zůstává bez povšimnutí...) Je to už opravdu nějaký ten pátek, co jsem naposledy publikovala článek na tento blog, a je to dokonce ještě déle, co jsem publikovala článek na tento blog a byla jsem na něj hrdá. Totiž - určitě jste si mohli povšimnout, že zde už asi půl roku nevycházely články. Dokonce jsem původně uvažovala, že blog zruším úplně, ale bylo mi líto všeho, čeho jsem s tímto blogem už dosáhla a prostě jsem to nemohla dokázat. Ovšem psaní mi strašně moc chybělo a ačkoliv jsem se snažila psát i tak nějak pro sebe, nebylo to takové (takže jsem si nakonec všechnu svoji spisovatelskou potřebu začala vybíjet na školních slohových pracích, které se staly dosti dlouhými a výřečnými..). A tak jsem se stejně zase vrátila! A musím tedy říct, že je to opravdu skvělý pocit.
Tento blog jsem založila už před více než dvěma lety, teď jsem již o dva roky starší a smýšlím trochu jinak než na začátku. Myslím, že se obsahově a snad i zpracováním tento blog od svého počátku neskutečně posunul a nerada bych vše jen tak zahodila.
Nevím, jak často budou vycházet články, jelikož se do psaní nechci nijak tlačit. Proto jsem také blog na tak dlouhou chvíli opustila. Tímto článkem také dočasně pozastavuji CWC, která na tomto blogu probíhala poslední měsíce před mým odchodem a to proto, že mne prostě a jednoduše nebavilo vydávat články týkající se pořád jednoho tématu a tak se pro mne plnění výzvy stalo spíše povinností až jsem se do článků začala i tlačit. Další změna, kterou bych chtěla učinit, co se blogového obsahu týče je, že bych chtěla začít psát i knižní recenze, jelikož se mi tento koncept článku v poslední době opravdu líbí. Co se čtenářské výzvy týče, knihy, které jsem za dobu své neaktivity přečetla doplňovat nebudu a začnu až nanovo od nového roku (který se stejně již rychle blíží).
Tyto články ode mne tedy můžete v nejbližší době očekávat. Jsem opravdu hodně šťastná, že jsem zase "zpátky" a doufám, že se vám můj obsah bude líbit stejně tak, jako se vám líbil i doteď. Ráda bych tedy tímto článkem znovu-nastartovala svoji "blogerskou kariéru".
Těším se na vás u dalšího článku, přeji pěknou adventní neděli (nebo sobotu, jestli to čtete už takto brzo po vydání) a loučím se s vámi. (Samozřejmě ne na tak dlouho, jako u mého posledního článku, to slibuji.)

CWC: Day 6 -Začni příběh slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...."

7. may 2017 at 9:56 | Jane |  Povídky
Neodcházej

Nedočkavě pohléhdl na své hodinky, aby znovu zjistil, že mu zbývá ještě několik dlouhých minut. Minut, které se tváří jako sekundy ale pro něj jsou hodinami. Když mu dnes ve škole dívka, kterou již dlouho miloval sdělila, aby se tu sešli přesně v 15 hodin, zavalila ho obrovská vlna radosti, jakoby už se měli brát. Pravdou ale bylo, že Emma jej celou tu dobu brala pouze jako kamaráda a on si tak moc přál, aby se to změnilo. Ještě jednou zkontroloval svoje hodinky a sledoval ručičku, která pořád dokolečka neúnavně obíhala kolem. Občas se i on cítil jako ta ručička, když se neustále snažil malými náznaky dokázat Emmě co k ní cítí, ale jakoby si jej ona ani nevšímala. Až do dnes. Dnes se všechno změní, pomyslel si. Když velká ručička konečně doputovala k číslu 12, začal se nedočkavě ohlížet kolem. Stál na místě, na kterém se domluvili, na rohu kavárny kam vždycky chodili na horkou čokoládu. Kolem silnice byly vysázeny nádherné stromy plné něžně růžových květů, které mu ji připomínaly. Uslyšel klapání podpatků a ucítil vůni skořice - její vůni. Otočil se a uviděl ji v celé své kráse, s vlasy které jí ve zlatých loknách spadaly až kamsi na ramena, se smaragdově zelenýma očima, které byly vždy tak jasné a s nádhernými plnými rty, na které si nanesla trochu třpytivého lesku.
"Ahoj," řekla, když on si ji jen zasněně prohlížel a neměl se ke slovu. "Oh, ahoj," vysoukal ze sebe konečně. Dnes vypadala ještě lépe než obvykle. Nebo to možná bylo tím, že konečně uviděl blýskat se malé jiskřičky naděje? "Musím ti něco říct," odpověděla a on sledoval, jak pohybuje svými překrásnými rty, "a je to důležité." dokončila a pro něj právě z jiskry vzplál celý oheň. Došel ke dveřím kavárny, otevřel je aby ji jimi nechal projít, ale ona jej místo toho zatahala za ruku se slovy: "Dnes ne. Znám lepší místo." Vlekla jej spletitými cestičkami které vedly pryč od centra města a vůbec nemluvila. Snažil se navázat konverzaci, ale dostával pouhé jednoslovné odpovědi a zamyšlené pohledy.
Když dorazili na místo, rozhlédl se kolem sebe a spatřil nádherný palouk porostlý květinami a lemovaný stromy. Posadili se na mechem zarostlou zídku. "Co se děje?" zeptal se konečně nedočkavě, ale pohled který mu místo odpovědi věnovala nechal ten plamínek znovu rychle zhasnout. Když viděl jak se jí oči lesknou smutkem, naprosto nevěděl co má dělat a tak ji prostě objal. Po chvíli ucítil na košili mokré potůčky slz a její dech. "Táta.. t-táta, on..." Odtáhl se od ní, zahleděl se jí do očí a nechal ji vydechnout. Chvíli tam jen tak seděli, oba neschopni slova, on šokován. "Tátovi nabídli práci. Daleko odsud." bylo to jako nůž do srdce. Jako zjištění toho, kdo opravdu nosí dárky pod stromeček. Jako něco, co tak moc chtěl vědět, ale teď když to ví, dal by všechno za to aby to nevěděl. Nějakou dobu tam jen tak tiše posedávala a jemu na mysl nepřišlo žádné vhodné slovo, které by jí mohl věnovat. "N-no víš.. já... Vždycky když tě uvidím, nejsem schopný slova. Když mluvíš zní to tak nádherně, že mám pocit jakobych snil. Když se na mě podíváš, nemůžu od tebe odtrhnout oči. A tvoje vůně mě vždycky neskutečně omámí. Já, mám tě rád. Víc něž "rád" znamená. J-já.. tě miluju." když prolomil ticho, a zazněl jeho rozklepaný hlas, cítil se nejistý. Ale když vypustil ta dvě poslední slova z úst, byl si jimi jistější než čímkoliv jiným. Stejně jako bylo nebe modré, stejně jako byla tráva zelená, stejně tak bylo nad slunce jasné, že on miluje Emmu. A stejně, jako bylo slunce žhavé a moře slané, stejně tak bylo jasné, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. A tak vzal její uslzenou tvář do svých rukou, setřel ty slané potůčky a dlouze se jí zahleděl do očí. To co v nich viděl, tu lásku ale i benaděj, jako by popisovalo celou jeho situaci. Rty měla v úžasu otevřené, ale její oči jasně vyzrazovaly jak se cítí. I ona jej má ráda. I ona jej miluje.
A tak, aby zpečetil jejich nešťastnou lásku, spojil jejich rty v jedno, líbal ji nežně a dlouze. A když se od ní odtáhl, i on cítil jak jej pálí oči. I on věděl, že ji bude muset opustit. Nechat ji jít. Ale když tak ještě toho večera udělal, litoval toho činu z všech svých činů nejvíce.

***
Jsem tu zpět, s další výzvou, dalším splněným bodem. Přiznávám, že jsem se na tohle zadání vskutku těšila a již od začátku jsem si v hlavě vytvářela všemožné scénáře. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že jsem si prostě sedla k počítači a psala co mi přišlo na mysl. Povídka (snad možná jako většina těch tady na blogu) nemá skoro žádnou zápletku, možná to je jeden z důvodů proč s ní nejsem úplně spokojená. Doufám, že i vy mi v komentářích napíšete váš názor na tento kousek, popřípadě chyby, které bych mohla do příště zlepšit. Pokud vše půjde podle plánu, mohli bychom se zítra znovu setkat u již 7. bodu výzvy.

CWC: Day 5 - Příběh nějakého předmětu z tvého pokoje

6. may 2017 at 8:50 | Jane |  Povídky
A na vzpomínky usedá prach

Znal jsem ji už jako malý, uplakaný uzlíček s hebkými řídkými vlásky a palcem pořád v puse. Znal jsem ji jako veselou, usměvavou dívenku s každým culíčkem jinak vysoko a ověšenou dřevěnými korálky. Znal jsem ji jako školačku, když si vodila domů první kamarády. Ale teď..

Pamatuji si, jakoby to bylo včera, když jsem seděl a čekal na regále obchodu s hračkami, vmáčknutý mezi všemi mými sourozenci. Po hračkářství se rozléhal hlasitý dětský smích a krásně mi zvonil v uších. Když jsem na sobě najednou ucítil pohledy mladého páru, bylo mi jasné, že dnes konečně půjdu.
U pokladen mi ustřihli cenovku, co mě tam celou dobu tak nepříjemně škrábala a já byl tak šťastný, když jsem cítil teplé lidské ruce co mě objímaly.
O několik dní později už jsme byli na cestě do porodnice a tam jsem ji poprvé potkal. Malou, roztomilou a něžnou. Svými malinkatými a nemotornými prstíčky se do mě zabořila a já věděl, že jsem šťastný a tam kde mám být.
Od té doby jsem ji sledoval vyrůstat. Zažili jsme spolu spoustu bezesných nocí, nočních můr a čajových dýchánků. Měl jsem ji rád, veselou, usměvavou a s obrovskou fantazií. Rád jsem si s ní hrál, vždy jsem tu pro ni byl těžkých chvilkách abych jí vykouzlil úsměv na tváři. Ten úsměv tam byl vždycky, její dětské rtíky jakoby ani jinou emoci než radost neznaly. To se ale změnilo.
Přišla první třída, druhá třída a noví kamarádi. Často jsem ji celé dny ani nevídal, když je trávila neustále venku nebo u otevřených sešitů a učebnic s maminkou. Třetí třída, čtvrtá třída. Zlomový bod. Odhodila mě. Dala mě do krabice plné ostatních hraček, které jsem kdysi vídával. Byla tam tma a já byl vmáčknutý mezi barevným xylofonem a dřevěným vláčkem. A všichni byli stejně smutní a udivení. Pátá třída, šestá třída. To co jsem z krabice občas zaslechl mě tížilo u srdce. Čím dál častěji plakala a méně se smála. Neustále se překřikovala s rodiči, hádala se s nimi, byla jako vyměněná.
Kde byla ta malá, veselá holčička? Kam odešla? Musel jsem to napravit, musel jsem jí ukázat, jaká byla, jaká ještě pořád je. Znovu obnovit v co věřila, znovu nastartovat její bujnou fantazii. Znovu jí dát víru v nemožné, dát ji naději na splnění největších snů a touh. Protože jsem pořád ještě věřil, že tam byla. Že stačilo jen sundat pokličku. Protože nikdy není nic tak špatné, jak se zdá. Protože všechno jde napravit. Protože je důležité věřit. A vědět, že nikdy na ni nejste sami.

***
Další povídka, po opravdu dlouhé době. Za to se samozřejmě musím velice omluvit. Je pravda, že jsem měla v poslední době celkem dost velký autorský blok, staly se jisté události a proto jsem spíš nepsala. (Nebo jsem psala, ale pak jsem mazala a nezveřejňovala..) Doufám, že jste ještě pořád vydrželi. Hodlám se teď výzvě plně věnovat, moc děkuji za pěkné komentáře u článků z výzvy i mimo ni. Znovu je ocením i u této povídky se kterou, si upřímně řečeno nejsem až tolik jistá. Možná to budete vy, kdo mě v komentářích ujistíte. :) Schválně zkuste hádat, o jakém předmětu z pokoje jsem vlastně psala. Chci ještě připomenout, ža tato povídka není o mně. Nuže, doufám, že se vám líbila a na viděnou co nejdříve u další povídky!

Where to go next