Brečím, když se mám smát..

23. april 2016 at 18:47 | Jane
Tak, a teď všichni očekáváte až sem napíšu, jak dopadly přijímačky, protože ano, včera jsem se tu naoko skvělou novinu dozvěděla, ale řeknu vám, že z ní dvakrát nadšená nejsem. Teď si určitě myslíte, že jsem se nedostala, když nejsem šťastná, jenže to je právě ten problém - já bych totiž měla být hrozně ráda, za to, co jsem dokázala a místo toho jsem spíš nešťastná. Asi jste už pochytili to, na co jsem teď celý týden čekala a myslela jsem, jak moc budu ráda až se to dozvím a jak se mi splní jeden z mých dětských snů, totiž, já se dostala. A ne jenom to, já se dostala na obě školy, na které jsem se hlásila, takže si můžu ještě vybírat a výsledek je vcelku dobrý. A teď bych nejspíš měla hrozně moc skákat radostí, že se mi konečně splnilo to, na co jsem tak dlouho čekala, ale to by nebyl můj život, kdyby se něco nepodělalo. Tím háčkem je věc, které jsem se obávala skoro nejvíce hned potom, že mě nevemou. Totiž, já jsem se dostala a ještě jsem byla na skvělém místě, ale obě moje kamarádky skončily pod čarou. To samozřejmě není nic špatného, protože nejsou až zas tak dole a kdyby podaly odvolání, s téměř sto procenty by je vzaly a mohly bychom dál žít náš skvělý život. Proto, když jsem se dozvěděla, že ani jedna odvolání podat nehodlá, cítila jsem se i přes to, že bych měla být tak šťastná sama ze sebe, hrozně, možná ještě hůř než ony samotné, snad bych řekla, že mi to velké břemeno "nedostala jsem se na gympl" předaly a já to prožívala místo nich. To by ještě bylo tak nějak v pořádku, mohly bychom se stýkat mimo školu a ikdyž by to už nebylo jako dřív, bylo by to normální, což sice bude i teď, ale stejně mě ta další věc dost zasáhla. A to totiž, že na gympl celou tu dobu ani nechtěly a šly tam jenom kvůli mě. A to mě teď tíží nejvíc. Že chtěly obětovat něco, co by dělaly mnohem radši jenom kvůli mě. A to je mi teď líto. Že jsem si to vůbec neuvědomila..

Teď jsem už ale tak nějak v pořádku, ikdyž si nedovedu představit jak to tam bez nich zvládnu. Nejspíš skončím jako ta šprtka co hned po škole půjde domů, protože nemá žádné kamarády. Nejradši bych na tu školu vůbec nešla ale pochybuju, že by to rodiče dovolili. Takže budu muset těch dlouhých osm let a možná i zbytek svého života bez svojí poloségry a taky kamarádky které se můžu vždycky svěřit, prtoože už nikdo ve škole nebude chápat moje vtipy o létajících bramborách ani o královnách horkých polívčiček ani moje poznámky, kterým se vždycky smějeme jenom my. (Jo, někdy jsme s kámoškou fakt divný..) Ale řekla jsem si, že to bez nich nějak přežiju a budu mnohem radši, když budou dělat to, co doopravdy chtějí a už nikdy nenechám něco, co ani nechce udělat jenom kvůli mně.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Ev. Ev. | Web | 25. april 2016 at 21:41 | React

Určitě to zvládneš a najdeš si nějaké kamarády i tam! :) Vím, že to není snadné, ale zatni zuby, neboj se toho a zvládneš to :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement