Bloguju, protože..
Bloguju, protože chci předávat své zkušenosti ostatním.
Bloguju, protože chci veřejně vyjádřit svůj názor.
Bloguju, protože chci dokázat, že čísla nejsou všechno.
Ti z vás, kdo už čtou můj blog déle možná vědí, proč tento blog vznikl a co je tak nějak jeho pointou. Samozřejmě n všechny články se té věci týkají, ale už je jich slušná řádka, a tak nějak proto jsem tento blog taky založila - proto bloguju.
Spousta lidí bere ta prázdná čísla - věk - jako něco nepostradatelného. Já si to ale nemyslím. Nemyslím si, že pouze proto že je mi "jenom" dvanáct, bych vlastně vůbec blogovat neměla, a vlastně bych neměla dělat spoustu dalších věcí. Nemyslím si, že věk je něco co by za nás mělo rozhodovat. Řekla bych totiž, že některé "děti" s nízkým číslem se často chovají na úrovni některých dospělých, a někteří dospělí se také často chovají jako kdyby jim bylo pět. Věk je jn obyčejné číslo, ale v podstatě o nás nic nevypovídá. Spousta lidí si zafixuje, že když je támhle tomu šest, asi to bud malé dítě, a proto jeho názory a věci které dělá berou na lhkou váhu, ovšem kdyby tyto názor či věci dělal třeba o dvacet let starří člověk, už by to takové nebylo, protože má přece vyšší číslo. Snažím se blogovat proto, abych takové lidi nakopla a nechala se je zamyslet se nad tím.
A pak je tu další "věc" proč bloguji. Vadí mi, že se lidi často chovají jako ostatní, nechávají se utlačovat davem a dělají věci, které nechtějí. Potlačují své názory před názory většiny a nchávají se ostatními ovlivňovat. Bloguju, protože chci tyto lidi přimět myslet vlastní hlavou, myslet sám za sebe. Ať už jim je deset nebo padesát, ať už je to sebevětší nemožnost, je to jejich věc, jejich názor, a nemůžou si ho nechat ostatními - většinou - vytlačit z hlavy. Proč nemůže být každý svůj, takový jaký je? Proč se každý nechá unést proudem? A přesně proto bloguju, bloguju, protože chci těmto lidem ukázat, že se (ačkoliv takhle malá) nebojím prosadit, nebo alespoň vyřknout svůj názor, a ne ho nahrazovat názorem ostatních. Buďte černými ovcemi, a možná nakonec zjistíme, že víc, než těch obyčejných, bílých, je tu třeba modrých. Bloguju, protože chci, aby byli lidi sami sebou.
(Varuju vás, před tím, než napíšete nějaký špatný komentář, že jsem si vědoma, spousty chyb a taky naprosté nesmyslnosti článku - skákání od jednoho k druhému. Psala jsem to, co mě napadlo hned, bez jakékoliv úpravy, nechci ale nikoho jenom nic urážet, každopádně, tohle si myslím, a proto bloguju.)
(A vím, že je to pořád ta stejná písnička - ale jak už jsem zmínila - o tom je tento blog, a proto bloguju.)
email: comeongirl.blog@gmail.com
Comments
Já s tebou souhlasím!
Rozhodně to není o věku, ale o tom co má kdo v hlavě. Jen do toho!
Já tě v blogování určitě podporuju, protože jsi jasný příklad člověka, který to i v docela nízkém věku má v hlavě srovnané.
Naprosto s tebou souhlasím, já bloguju přesně s těma důvodama co Ty. ;) Blogování je pro mě jedna velká srdeční záležitost, kde můžu vypsat svou duši abych to v sobě furt nedusila. Na Facebook by to bylo divné psát denodenní záležitosti, proto jsem děkovala zakladateli, že blog založil
Ahoj :)
Nějakou náhodou jsem narazila na tvůj blog a začala si pročítat některé články a říkala jsem si, že ti bude tak 16-17
a to, že ti je 12 mě příjemně překvapilo, protože tvoje vyjadřování a gramatika je skvělá a neznám nikoho, kdo by měl ve 12 takové názory, takže určitě v blogování pokračuj a přeji mnoho zdaru <3
Na 12 znieš veľmi inteligentne. Vek určite má vplyv na to, či sa človek dá brať vážne, lebo si spomínam na to, aký som bol ka, keď som mal 12 a aké som mal názory.
Inak, samozrejme sa mnou nenechaj odradiť, ja som si v 12 myslel aj oveľa horšie veci ake že moderná hudba sú samé sračky 
Buď čierna ovca a veľa šťastia
[3]: Moc, moc děkuju.
[4]: Díky moc.
právě sem na tvůj blog narazila a myslela jsem si že si nějaká 16ti letá holka a když jsem viděla že jsi o rok mladší tak jsem málem dostala infarkt xD né ale na svůj věk jsi podle mě nejrozumější člověk kterýho jsem na internetu našla blogovat ;) a navíc si Potterhead :)
Také jsem byla coby náctiletá plná ideálů... Ale život není peříčko. Občas musíš slevit a ustoupit. Moc ti přeju, aby to bylo co nejmíň.