September 2016

První dny na nové škole a jaké je to být "gymplačkou"

4. september 2016 at 14:54 | Jane |  Diary
Jsem už moc ráda, že se zase můžu vrátit k pravidelnému vydávání článků a přiznám se, že mi blogování za prázdniny dost chybělo. Chtěla bych napsat další z mých náhodných zápisků o mém životě, kde bych chtěla shrnout své první pocity na gymplu a spoustu dalších věcí, ke kterým bych se tady na blogu chtěla vyjádřit.
Začnu něčím, za co bych chtěla moc poděkovat, a tak nějak celkově o tom říct něco víc, a to je.... Ano, vážně, můj článek byl článkem dne! Pokud nevíte jaký, byl to můj poměrně starší článek Dnešní (ne)hudba , který jsem napsala abyc vyjádřila svůj názor ohledně některých žánrů hudby, novinek této doby, co se mi moc nelíbí, a tak trochu je nechápu. V první řadě za to chci moc poděkovat, všem lidem co psali pozitivní komentáře, a ikdyž jsem na ně neodepisovala, vždy jsem si každý přečetla a zamyslela jsem se nad ním. Došla jsem tak i k názoru, že jsem možná vážně hodila všechnu hudbu do jednoho pytle, a možná existuje i pár vyjímek, ovšem pořád to není něco co by se mi líbilo, a něco s čím bych úplně souhlasila. Snažila jsem si ale vaše komentáře vzít k srdci. Říkám teď pravdu, že když jsem ráno ten článek objevila na titulní stránce blogu, rozjasnilo mi to pak celý den, a neustále jsem se na všechny lidi co jsem ten den potkala uculovala, protože jsem si pořád nemohla odpustit tu radost, která se na mě navalila. Chtěla bych tímto tedy všem poděkovat, a taky říct, že o tom vím, a beru to jako zatím největší úspěch tohoto blogu!
Co se komentářů pod výše zmiňovaným článkem, a i také spoustě jiných článků týče, hodně z vás si stěžovalo na můj design blogu a i já sama jsem s ním nebyla spokojená. Je totiž pravda že na různých zařízeních (noteboocích s jiným rozlišením, telefonech apod.) se můj blog často zobrazoval s textem z části na kopretinách, který se pak dost špatně četl. Pokusila jsem se tedy design opravit, a moc bych ocenila, kdybyste mi napsali do komentářů, zda to na vašem zařízení jde všechno přečíst, popřípadě co bych ještě měla doladit a podobně. Chtěla bych totiž aby si můj blog mohl přečíst každý bez problémů, bohužel mi tvoření designů nijak moc nejde, a ani nemám tolik zařízení na kterých bych správnost (říká se to tak?) designu mohla zkontrolovat. Další věc, co se designu týče je počitatel návštěv dole v menu, který také vůbec nefunguje, ovšem vůbec nevím jak ho zprovoznit (kod jsem zadávala) a nebo alespoň odstranit. Proto je pořád zaseknutý na nule, bohužel to jaksi nemůžu napravit, ale kdyby někdo z vás věděl jak na to, určitě vaši radu uvítám v komentářích :-)
A poslední věc, týkající se mého života, aneb část, kde vám vylíčím jak to nakonec dopadlo s obávaným gymplem. No, jak bych to řekla. Snažila jsem se, a pořád se i snažím nesoudit vše podle prvního dojmu. Pravda je, že kdybych to podle něj soudit měla, tak bych asi na gymplu neměla šanci přežít. Vezmeme to rovnou od začátku, kdy jsem se po dlouhém hledání dostala do své třídy, mezitím málem zašlápnuta všemi staršími lidmi, kteří tam byli a ve kterých jsem se při své výšce naprosto ztratila. Třída vypadala celkem v pořádku, dlouhé zdi, bílý nátěr malá katedra a rozkládací křídová tabule. Nahoře na stropě pak byl připevněný projektor a nad tabulí smotané plátno. (Přiznávám, že na to jsem nebyla vůbec zvyklá, na mé staré základní škole bylo totiž naprosto normální, že každá třída obsahovala interaktivní tabuli, tabuli na fixu a ještě jednu tabuli na křídu..) Když jsem se otočila, abych viděla své spolužáky, shledala jsem, že jsou volná asi jen tři místa, dvě vedle dvou holek které vůbec neznám a jedno vedle mé nejméně oblíbené spolužačky ze staré školy. Sedla jsem si tedy ke spolužačce, protože na mě mávala ať si k ní jdu sednout. Lidé ve třídě vypadali celkem normálně, všichni měli vyytažená pouzdra, což mě udivilo, protože já měla pouze propisku, tak jsem se ještě rychle zeptala spolusedící pro papír. Po pár minutách sezení a tak trochu povídání se spolužačkou přišla naše učitelka, kterou jsem si ale nejdřív spletla, když jsem si myslela, že to bude jen další má spolužačka, neboť paní učitelka měla asi tak velikost Froda Pytlíka, stejně jako oblečení náctileté puberťačky. Nakonec jsem v ní ale našla vcelku milou, ale hlavně hodně snaživou osobu, nejspíš proto, že nám odhalila, že jsme její první třída v její roli třídní učitelky. O přestávce jsem se snažila skamarádit s ostatními lidmi, ovšem seznámila a skamarádila jsem se jen s jednou, příjemnou holčinou, která mi je velmi sympatická a dobře si rozumíme. Lidé se o přestávce chovali jako by byla ještě pořád hodina, seděli na svých místech a v tichosti si ve dvojicích povídali. Když jsem za nimi přišla, oplatili mi pozdrav a dál se o mě nezajímali. Spolužáky bych proto hodnotila jako "velice" přátelské. Druhý den proběhl v dosti podobném duchu jako ten první, dostali jsme učebnice (mohli nám rovnou věnovat každému knihovnu, tolik bichlí jsem ještě v životeě neviděla) a prošli jsme celou školu, ve které se naprosto neorientuju, a ještě pořád nevím, kde jsou vlastně záchody. Dneska je neděle (tenhle článek ale vydám později, ať mám něco do zásoby, takže tak zítra nebo v úterý) a já doufám, že už se dozvím jména svých spolužáků a nebudu muset celou přestávku šeptat.

Ztraceni v pokroku aneb moderní technologie k zániku

4. september 2016 at 14:16 | Jane |  Zamyšlení
Je to už dlouho co jsem nenapsala článek, ale o prázdninách jsem pořádně nebyla chvíli doma. Školní rok ale už začal a s ním i moje pravidelné vydávání článků! Započít bych to chtěla tématem týdne, které mě vážně zaujalo a vzhledem tomu, že je neděle, měla bych si pospíšit :-)

Mobilní telefony, které dřív mohlo mít jen pár vybraných lidí a mít na ně zvláštní tašky dnes nosí každý včetně malých dětí jednoduše zastrčené v kapse, či dokonce v podobě hodinek. Kdysi byly počítače těžší než cihly, ovšem dnes jsou to systémy které nemusí vážit ani víc než jeden kilogram. Technika se posouvá dál a spěje vpřed, ale co když vpřed může znamenat náš zánik?
Čím dál tím víc na zemi přibývají nejrůznější technické vymoženosti a pomůcky pro ulehčení života, ovšem teď nemyslím jen na již zmiňované mobily a počítače, ale i na nejrůznější věci, které nám například usnadňují naprosto základní věci v našich životech. Když by se člověk před 100 lety chtěl někam dostat, prostě by tam došel, ovšem na to dnes spousta lidí ani nepomyslí, a radši hned sáhne po klíčcích od našich moderních automobilů. Když se dostanu o něco málo vpřed, máme dnes dálkové ovládání v podstatě na vše, a to nepočítám jen například garážová vrata nebo obyčejné hračky pro malé kluky, ale ovládání klidně naprosto od všeho. To vše se zde objevilo jen před několika málo lety a technologie se stávají čím dál tím víc vyspělejšími. Což je dobře, ne? Ano, je sice skvělé, kolik jsme toho za tak málo času vyvinuli, ovšem všimli jste si třeba, že od té doby také přibylo mnohem víc lidí trpících nadváhou či obezitou? To už tak dobře není. Pokrok je dobrý do té doby, než se na něj začneme spoléhat více než sami na sebe. A docela dobře si dovedu představit, že za několik dalších roků za nás můžou roboti a moderní technologie zvládat téměř všechno, na ce jen pomyslíme. Představte si, že naše děti už třeba vůbec nebudou muset chodit, však proč by měly když za ně všechno udělá pokrok? Do jisté míry je to všechno pěkné, zajímavé a určitě i dobře myšlené, avšak i původně dobře myšlený nápad atomové bomby někdo zneužil a přehoupnul do něčeho strašného. A tak, si za dalších 100 let, klidně můžeme představit svět, kde člověk nemusí mávnout ani prstem, a bude mít hned vyprané všechno oblečení. Můžeme se klidně dostat i do fáze, kdy to bude tak špatné, že dojdeme k zániku. To vše jen díky dobře myšleným moderním technologiím. Vědci, či lidé, kteří tohle vymýšlejí jsou najednou zaslepeni tím vším, co by se dalo ulehčit, že si neuvědomí, že rpostě všechno není vždy lehké, a některé věci prostě a čistě jen ze zákona přírody bychom měli dělat sami. A tak se jednou ztratíme v pokroku... A nebo taky ne, protože si to vědci uvědomí, navíc, matka příroda si vždycky najde cestu, ne?

(Ještě chci dodat, že moderním technologiím, jako takovým vůbec nerozumím, takže něco možná nedává smysl, myšlenku článku ale myslím přesně tak, jak ji píšu.)