December 2016

Krásné Vánoce!

24. december 2016 at 10:38 | Jane
Všem vám tímto přeji krásné a veselé Vánoce, ať si tyto svátky užijete v rodinném a přátelském kruhu, ať se vám všechna vaše vánoční i novoroční přání vyplní a prostě ať máte krásné svátky!
Vaše Jane

Papír nebo realita?

8. december 2016 at 18:39 | Jane |  Zamyšlení
S novou školou nepřichází jen noví lidé, ale i noví učitelé, nové předměty a nové způsoby hodnocení. To mě donutilo se zamyslet, něco jsem si uvědomila - proto píšu tento článek.

V 6. ročníku mi přibyl nový předmět - fyzika. A vzhledem k tomu, že já prostě nejsem ten matematický typ člověka, nemám z tohoto předmětu úplně nejlepší známky nicméně fyzice jako takové rozumím. Někdy si říkám, že škola není o známkách, notak, přece původní smysl již starých škol byl připravit lidi na život, na to, jaké je to doopravdy. Ale někdy se to zdá, jakoby se ta hlavní myšlenka úplně vypařila. Dlouho do noci se učíme nesmyslné definice, které sice na zítřejším zkoušení bezchybně odříkáme, ale rozumět jim nebudeme a neodneseme si z toho nic jiného než nedostatek spánku. Na konci školního roku všichni jedeme na 120%, jen abychom si vylepšili známky - ale opravdu na nich tolik záleží? Totiž, ano, je to krásný pocit, vidět tu jedničku a plný počet bodů na testu, ale něco jiného jsou správná tvrzení, která jsme na ten papír napsali a to jak dané věci opravdu rozumíme a chápeme ji, jestli ji vůbec chápeme. Chci tím říct, že ikdyž já rozumím fyzice a vím jak co chodí - což si myslím, že je to hlavní, co bychom si měli ze školy odnést - dostávám z ní špatné známky, jelikož vyhořím na nepřesných definicích pojmů apod. Ptám se tím - je to opravdu tak důležité? Je to obyčejné číslo vážně důležitější, než naše opravdové vědomosti? A možná, i se svými trojkami s fyziky, orientuji se v tom předmětu mnohem líp, než kdejaký jedničkář od nás ze třídy, který sice bude mít krásné vysvědčení, ale nic z toho v mozku. Prostě, žáci - učte se věci tak, abyste je chápali, učte se věci tak, abyste jim rozuměli a dokázali je využít v reálném životě a nejen v tom školním - učitelé - proberte se a řekněte si co přijde důležitější vám samotným, co si myslíte, že budou studenti opravdu potřebovat a čemu budou rozumět. Možná jednou už škola nebude o další kouli z matiky, možná, že se i dostaneme zpátky k původní myšlence a bude tu škola která nás věci naučí nejen na písemku, ale i do života. A tím neříkám že matematika, nebo i fyzika nejsou důležité předměty - tím jen říkám, že by se tyto předměty možná měly učit, nebo známkovat jinak, tak aby známky souhlasily i se znalostmi studentů. Měla jsem jednu skvělou učitelku na angličtinu. Přišla a začala s námi mluvit. Protože o tom prostě angličtina je. Na co jsou nám slovíčka, když z nich neumíme sestavit věty, na co jsou nám písmena když z nich nedovedeme poskládat slova? A řeknu vám, že za ten rok jsem se naučila mnohem víc, než za všech svých pět roků angličtiny dohromady - protože jsem své znalosti používala.


Teď na konci mi došlo, že to celé vyznělo, jako kdybych nebyla spokojená se svými známkami s fyziky (což možná nejsem) a snažila se je vytáhnout tímhle - tak to není a za tímto názorem si stojím.

Po takové době

2. december 2016 at 16:47 | Jane |  Povídky
Seděla už zase u toho stromu a povídala si s ním. Smála se každému jeho vtipu, ať už byl sebevíc trapný jako by se na něj snažila nějak zapůsobit. Nedokázal jsem vystát přítomnost Jamese Pottera a jeho neustálých jízlivých připomínek a posměšků na můj účet, ale ještě horší bylo sledovat ho jak se jimi snaží zaujmout pozornost Lily Evansové, dívce, která mi nevědomky lámala srdce na tisíce malých kousíčků. Jak moc rád bych tam teď stál na jeho místě, povídal si s ní o všech možných i nemožných věcech, jak moc bych ji zase chtěl znát.
Slunce svými paprsky svítilo na její rudé vlasy, které se nádherně leskly a vlály v jemném letním vánku. Dlouhé a krásné jí spadaly na ramena. Byla tak nádherná, až příliš nádherná pro oči toho nebelvírského vytahovače. A ona ani netušila s kým si zahrává, jak pošetilí Potter i ta celá jeho partička jsou.
Jak moc velkou chuť jsem měl přijít tam, zahledět se do jejích překrásných smaragdových očí.. Ale tohle všechno už bylo pryč. Už se to zpátky nevrátí. Jednou jsme byli kamarádi, a bylo to nádherné, Lily, to všechno, zdálo se to být tak blízko a najednou, jako by to s příjezdem do Bradavic všechno odplulo až na druhý konec světa. Jakoby mezi námi byla propast, přes kterou se nelze dostat. Propast se jménem Potter.
A tak jsem tam jenom stál, sledoval je a litoval.

***

Možná jsem to neměl dělat, já vím, ale byl jsem už tak zoufalý, a on říkal, že mi pomůže. Připadal jsem si, pořád si připadám, jako zaslepený vší tou nenávistí, tak bezbranný, tak.. němý. Ale teď toho zatraceně lituju. Nedokážu ho následovat v jeho cestě, cestě plné bolesti, kde každý kdo ji zkříží zemře. Já sám nejsem schopný kohokoliv zabít, tohle jsem nechtěl. Za to Bella vypadá, že je naprosto ve svém živlu. Má z ní radost a ze mě si udělal špeha. Čekám, jaký dostanu úkol, čekám, plný strachu z toho co odporného budu muset vykonat. Bojím se.

***

Dostal jsem úkol, a cítím se jako by to všechno byl jenom špatný sen. Noční můra ze které se každou chvíli vzbudím. Mám ji sledovat. Mám ji sledovat a zjistit, co má na práci, ji a Pottera. Prý je chce, ale já to nedokážu. Vím, že když to neudělám, zabije mě. Ale když to udělám, dám mu ty informace.. zemře ona. A já bych už dál nedokázal žít s tím, že jediný člověk, že jediná dívka kterou jsem kdy miloval, zemřela - kvůli mě. Ale ona by to dokázala. Nejspíš by se o tom ani s Potterem nedozvěděla, nebo by nad tím jenom mávla prstem. Stejně už je to všechno pryč, je to tak dlouho, nejspíš už se ani nepamatuje.

***

Musím s tím skoncovat. Nic jsem neřekl, za to někdo jiný ano. Ten zbabělec Pettigrew, mu ji prodal! Lily se ukrývala pod Fideliovým zaklínadlem, jehož strážcem byl on. Stejně za to všechno může Potter, beztak to byl jeho nápad! A já se tak nenávidím, možná, kdybych se snažil víc, snažil bych se ji získat zpátky, dokázal bych ji uchránit, a nemusel bych tady teď zpytovat sám nad sebou. Jsem tak hrozný člověk. Ale teď už s tím nic neudělám. Chce tam jít, zabít je, ještě dnes. A já mu v tom nemůžu nijak zabránit, stal bych se jen další jeho obětí, stejně jako dřív nebo později i ona. Nevím co dělat dál, potřebuju radu. A možná se to zdá být jako moje poslední, zbabělá možnost, ale nejspíš vím kde ji hledat.

***

Zabil ji, vážně to udělal! Jen ten kluk přežil. Nedokážu to je vážně mrtvá. Jsem na cestě k jednomu člověku, který mi možná poradí. Ale vím, že tenhle šrám, tahle hluboká rána ve mně zůstane už navždycky.

***

Už je to dlouho. Cítím, že pomalu umírám, ale je něco, co tu navždy zůstane. I po takové době. Navždycky.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tohle, uhm.... Tuhle povídko-příběho-fanfikco-cosivěc jsem i se svými velice slabými pisařskými schpnosti napsala k novému tématu týdne - after all this time. Dlouho jsem přemýšlela, co napsat, a nakonec se z toho vyklubalo tohle. Nemůžu říct, že je jeden z nejlepších mých "příběhů", možná je to i jeden z těch horších, ale je třeba se nějak tomuto poctít. Je to psáno z pohledu Severuse Snapea, což vám už nejspíš vše došlo, ale tak.. Chtěla bych to také věnovat na památku Alana Rickmana, protože právě roli Snapea zahrál ve filmu naprosto úžasně a každý na něj budeme vzpomínat jako na toho dobrého. A taky chci říct, že je to moje první povídka tady na blogu, tak prosím, buďte shovívaví, já vím, nejsem kdovíco, už jen se svými znalostmi češtiny 6. třídy.. Každopádně.. After all this time? Always.