February 2017

CWC: Day 4 - Napiš básničku, ve které jsou použita tato slova: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout

11. february 2017 at 10:48 | Jane |  Povídky
Nevěra

Brnkla mi odpoledne Běla,
že ji prý tíží nedůvěra.
Že prý manžela podezírá z nevěry,
dokonce už nenosí ani snubní prsteny.
Ale taky mi řekla, Běla,
že tomu věří jen její polovina.
Jakoby ta druhá vzpírala se tomu,
co dělá manžel když vyjde z domu.
Že třeba jen moc kouká do televize,
která jí do hlavy přivádí vize,
že ji podvádí za zády,
a že je jí nestálý.
A snubní prsten s modrým kamínkem,
zůstal zatím zapadnutý za šuplíkem.

***
Můj velice amatérský pokus o napsání básničky. Totiž, chci říct, nevím jestli je tohle vůbec nějaká básnička a jestli tohle vůbec za něco stojí, ale další z bodů výzvy byl splněn. Taky mám pro vás radostnou novinu a to že jsem se zase živá a zdravá vrátila z hor, ož znamená jediné, a to že budu zase každý den vydávat články týkající se právě výzvy tvůrčího psaní. Takže se máte na co těšit a doufám, že příště se už shledáme u nějaké, snad lepší povídky.

CWC: Day 3 - Napiš příběh, který se odehrává před rokem 1950

4. february 2017 at 12:22 | Jane |  Povídky
Nikdy nezapomenu

Říkají, že láska je jenom v pohádkách. Říkají, že neexistuje. Věřila jsem jim, byla jsem tak vychovaná, tedy, než jsem potkala jeho. S ním se zdálo všechno možné, i mít někoho rád. Milovat. Jizvy už se nikdy nezahojí ale vzpomínky navždy zůstanou...

"Annabeth, pojď dolů, zlato," hlas mojí matky se rozléhal po domě. Po chvíli jsem se zvedla a ještě než jsem sešla schody v zrcadle na chodbě jsem si zastrčila neposedný pramínek vlasů za ucho. Rodičům vždycky vadila moje nemotornost, neschopnost být elegantí. Mé kroky tedy směřovaly dolů, do pokoje který otec nazval společenskou místností. Zdi zde byly zdobeny honosnými tapetami v zelených, smaragdových barvách, ve středu místnosti byla jako hlavní bod umístěná kožená sedací souprava. Naše rodina patřila mezi vyšší vrstvy. Nikdy jsem nemusela chodit do školy jako moji vrstevníci, když mi rodiče najali soukromého učitele, jenž mě učil matematice a psaní. Nikdy jsem neměla nouzi o jídlo, u nás se jídlo i vyhazovalo, místo aby ho mohli dostat lidé hladovějící na deštivých ulicích Londýna. Vždy mi to přišlo kruté, ale byla jsem tak vychována. "Rádi bychom ti něco oznámili," začne můj otec, muž středního věku v nažehleném nóbl obleku. "Jak jistě víš, tento rok dovršíš osmnácti a to je již věk na vdávání." když vyřkne tato slova, jako se mi zatočí hlava. To přece nemyslí vážně. Ale ano, myslí, je to můj otec a ten nikdy nežertuje. "Řekli jsme si s tvojí matkou, že by se ti možná mohl líbit jistý mladík, Darwin se jmenuje." jakmile promluvil sevřel se mi žaludek. Ne jen, že mě chce donutit někoho si vzít, on ještě chce určit koho si vezmu. Není se čemu divit, přesně takhle se potkali s matkou. Bez lásky, uměle se vzali a pak si udělali dítě jen aby zajistili pokračování rodu. Vrchol všeho byl, když se táta rozmluvil o tom muži. Je mu dvacet tři let, je z bohaté rodiny.. V hlavě se mi pomale tvořil obraz kluka, který skoro jakoby z oka vypadl mému otci, toho, jak jsme společně stáli u oltáře ke kterému mě můj otec dovedl a teď za mne otevíral pusu abych řekla ano, jak s ním pak ležím v posteli, on roztažený a já se krčím na kraji, představuju si ten život, život pro který jsem byla vychována. Otočím se na podpatku a místo nahoru do svého pokoje jdu ke vstupním dveřím, chodbou na které je spoustu drahých a zbytečných obrazů. Slyším otce jak na mě zvyšuje hlas a matku která se ho snaží uklidnit, ale jdu pořád dál. Potřebuju to strávit, rozdýchat.
Otevřu dveře a do obličeje mě uhodí studený večerní vzduch. Vyběhnu ven po cestě lemované keři a květinami, které tady zasadil zahradník co ho otec před několika roky najmul. Zastavím se až u jedné z lavic, když mi dojde dech a sednu si na ni. Potřebuju si pročistit hlavu.
Později, když už jsem přestala počítat minuty toho jak dlouho tady sedím si všimnu muže co jde směrem ke mě. Jeho milá a přívětivá tvář ve svitu měsíce odhaluje jeho úsměv, blonďaté vlasy má jen ledabyle učesané. Přisedne si ke mě dost daleko aby to nebylo považováno za vulgární. "Stalo se vám něco, slečno?" položí opatrně otázku. Až teď si uvědomím jak asi musím vypadat zvláštně. Šaty jako na ples a obličej celý ubrečený. "Ne," řeknu nejprv ale pak si uvědomím že to stejně není pravda a tenhle mladík si ji zaslouží znát, "chci říct.. ano, vlastně ano." Nezeptá se co, jak by to snad bylo zdvořilé, jen si sedne trochu blíž ke mě a mlčí. A tak tam spolu tak sedíme, tak dlouho až mi to přestane připadat zvláštní. "Jak se jmenujete?" položí další jednoduchou otázku. "Annabeth," odpovím. "Krásné jméno, Annabeth." poznamená zamyšleně. Jako by se mu hlavou honily nejrůznější myšlenky. "A vy?" nedá mi to. "Jaden." řekne. Přemýšlím. Jaden. Představuju si jej v denním světle, s jeho blonďatými vlasy a pihatým obličejem. Netrvá dlouho a postupně se dáme do řeči. Zjistím, že Jaden má další tři sourozence, dvě mladší sestry a bratra a musí roznášet letáky aby si vydělali na jídlo. Jeho matka trpí vážnou nemocí a otec je prý dávno opustil. I já mu povím něco o své rodině, jen vynechám fakt jak jsme bohatí, ikdyž to je na mě dost poznat. Dojde i na dnešní čerstvou událost. "Opravdu? Chci říct, jak můžete žít s někým s kým se ani neznáte? Promarnit tak celý svůj život." začne nahlas uvažovat když slyšel moji historku. "Moji rodiče se tak potkali a teď chtějí abych to samé udělala i já, jen.. Přijde mi to špatné, žít s někým koho nemiluji." řeknu. Oběma se nám na tvařích vystřídají smutné výrazy. "Na druhou stranu, být já tím mužem, dal bych si říct. Jste vážně.. nádherná." dodá. Podívám se na něj a najednou mám pocit jako ještě nikdy. Takový krásný, hřejivý co se mi rozlévá po celém těle až do konečků prstů. Takový kvůli kterému máte motýlky v břiše. Takový krásný který vás celé zaslepí. Najednou se něco stane. Jeho teplé rty se dotknou těch mých a nový pocit nabere ještě větších rozměrů. Odtáhne se a jeho tvář ozdobí provinilý výraz. Usměju se na něj. Sice nevím co to bylo, jen vím, že se mi to líbilo a chtěla bych to ještě jednou zažít. Zrudne. Teď jsem já ta, kdo udělá první krok když spojím naše rty. Zdá se to jako věčnost co tam pak jenom tak sedíme a objímáme se. Cítím jenom jak mi hoří tváře. Ale musím se vrátit. "Kde tě zase najdu?" zeptám se jej. "Tady. Zítra. Ve stejnou dobu." řekne a i on se začne zvedat.
Uběhlo už dlouho od té doby co jsme se s Jadenem poznali. Pořád se vídáme, každý den. Otec zuřil když jsem se vrátila tak pozdě, ale matka jej naštěstí uklidnila. Už vím proč cítím motýlky v břiše pokaždé když ho uvidím. Asi ho mám ráda. Nebo víc, myslím, že ho miluju. Doufám jen, že on to tak má stejně. Už jsem se potkala se svým nápadníkem, Darwinem. Přesně jak jsem si ho představovala. Už skoro rok neustále odkládám mou a jeho svatbu a otec je napjatý jako struna. Mám strach, že co nevidět vybouchne. Že zjistí kam mizím každý večer přesně v šest. A že Jadenovi něco udělá. O sebe se nebojím, mám strach jenom o něj. On je má budoucnost, on je ten se kterým bych se měla vzít. On je ten vedle kterého bych se měla každé ráno probouzet, ten s kterým bych založila rodinu. Ale otec podle mne něco tuší. Možná ví pro se vždy večer vracím se zamilovaným sladkým úsměvem domů, jako bych ztratila vědomí a nechala ho tam, na lavičce v parku. Je to jako čekat na popravu, čekat na to až se to v něm zlomí a on něco udělá. Vím to. Vím že udělá cokoliv jen abych si musela vzít jeho. Jen abych se nemohla s Jadenem dál vídat. Sedím zrovna na posteli a topím se ve svých pocitech, myšlenkách a úvahách když hodiny odbijou šestou. Stejně jako vždycky se vydám ke dveřím, k lavičce na konci parku, čekat na svého milovaného. Nedokážu si nevšimnout spokojeného výrazu otce když odcházím a on zrovna o něčem rozmlouvá s matkou. Jakoby dokázal něco o co se už dlouho snažil. Nebo se prostě jen trochu víc napil vína.
Když dojdu k naší lavičce, Jaden tam ještě není. Obvykle tu bývá ještě před šestou hodinou. Možná ho něco zdrželo, některý z jeho sourozenců. Sednu si a čekám, vychutnávám si ten příjemý jarní večerní vánek a poslouchám cvrlikání posledních ptáčků. Když hodiny odbijou půl, začnu se už o něj trochu strachovat. Přece se nemohl zdržet tak dlouho. Co když se mu něco stalo? Třeba se prostě jenom zdržel, ale přesto už moje kroky míří směrem odkud vždycky přichází. Nejprv jen rychle jdu ale pak už běžím, mám o něj vážně strach. Najednou něco ucítím. Oheň, spálené dřevo. Zrychlím. A pak uvidím místo, od kterého jde více světla než je na tak pozdní hodinu v pořádku. Zabočím. To co uvidím mi vyrazí dech. Šlehající plameny ohně hoří jako o závod, ničí malý domek před kterým stojí tři malé děti. Okamžitě v nich z Jadenova vyprávění poznám jeho sourozence. Malý chlapec jemu podobný a dvě dívenky stojící a plačící před domem. I já začnu brečet protože mi právě došlo na co se dívám. Jaden by je nikdy neopustil. Vždy o ně měl starost. A to znamenalo jen jediné, Jaden byl uvnitř toho domu. Místo abych se tam vydala a třeba ho ještě zachránila, dočista zdřevěním. Nejsem schopná pohybu ani breku. Nemůžu nic. Můžu jen stát a koukat jak umírá.
Navždy si budu pamatovat výraz otce když jsem se vrátila domů dřív než obvykle, snažíc se zamaskovat ubrečené oči. Ani ten když jsem ještě pořád oněmnělá smrtí svého milovaného stála u oltáře a vyřkla to slovo.

"Annabeth DiLaurentisová, vezmete si tímto zde přítomného Darwina Janseense?"

"Ano."

***
Další napsaná povídka, další výzva splněna. Abych se přiznala, ze začátku jsem moc nevěděla co na tohle téma napsat. Ale nakonec jsem přecejenom splodila tohle. Nevím, jestli jsem s tím spokojená. Líbí se mi námět ale už nevím zda se mi tak líbí zpracování. Napište mi zase do komentářů, co si o tom myslíte vy, tentokrát mě to vážně zajímá. Taky chci říct, že zítra ráno odjíždím na hory a vracím se až v pátek večer, to znamená že další povídka na téma CWC vyjde až maximálně v sobotu, tedy za týden. Možná vyjde přes týden nějaký jiný článek, jestli ho stihnu předepsat, ale povídka ne. Pište komentáře, a na viděnou za týden.

CWC: Day 2 - Napiš fanfiction

3. february 2017 at 15:37 | Jane |  Povídky
Čas běží zpátky (HP fanfiction, fanfikce)

V nebelvírské společenské místnosti bylo veselo. Na jednom ze starých do červena lazených gaučů seděla skupinka mladých kouzelníků jejichž obličeje osvicoval oheň, jež neposedně plápolal v krbu naproti nim. Čtyři mladíci se neustále smáli vtipům, které vyprávěl chlapec s dlouhými hnědými vlasy a bouřkově šedýma očima které se ve světle ohně leskly. Další z kouzelníků, hnědovlasý, jemuž se přes obličej táhla dlouhá jizva v podobě škrábance se snažil osamělý v křesle číst nějakou knihu skrýval na tváři malý úsměv z toho jak jeho brýlatý kamarád z neposednými uhlově černými vlasy neustále pobíhá za jeho láskou, půvabnou nebelvírskou rudovláskou Lily Evansovou, která se marně snažila dokončit pojednání o veritaséru co jim dal za úkol jejich učitel lektvarů, profesor Křiklan. Poslední z chlapců, obtloustlý mladík s pískově žlutými vlasy seděl na pohovce a se zájmem poslouchal další z historek kterou tak zapáleně vyprávěl jeho kamarád, Tichošlápek.
Proto se také Remusovi ve všem tom kraválu a rámusu nedařilo soustředit ani na jednu řádku knihy co zrovna četl neboť už potřetí četl stejnou větu neschopen ji vnímat. Vzdal to, knihu zaklapl a místo toho si sedl na pohovku vedle zrovna se smějícího Siriuse s Peterem. Zanedlouho se do konverzace zapojil i James, který skončil s neustálým pomáháním rudovlásce která se odklidila do dívčích ložnic po schodech ze společenské místnosti nahoru, kam nikdo z kluků nesměl. Tedy, směl pokud se pak chtěl zase pěkně zkutálet po schodech dolů, schody se totiž pokaždé změnily ve skluzavku. Rozhovor se stočil na novou famfrpálovou sezónu, která už pomalu klepala na dveře. "Já si stejně myslím že na mistrovství je Kanonýři převálcujou, vsaď se!" bránil obrýlený chlapec svoje oblíbené famfrpálové mužstvo, Kudleyské kanonýry. "Ale notak, každý ví že Tutshillaská tornáda jsou mnohem lepší. Dokud mají Plumptona v týmu neprohrajou ani jeden zápas." hájil zase Tichošlápek svůj zbožňovaný tým. "A co ty, Náměsíčníku, kdo myslíš že by měl šanci probojovat se tento rok až do finále?" položil James otázku na hnědovlasého nebelvíra, který už ale přestal vnímat hned co uslyšel slovo famfrpál. "Hmm." zamručel jenom nepřítomně.
Bylo už nějakou tu dobu po desáté hodině večerní a většina obyvatel nebelvírské věže už společenskou místnost opustila. Jediní kdo ještě pořád zapáleně konverzovali na jedné z pohovek a pozorovali plápolající oheň byli naši tři nebelvíři, teď už se ale jejich famfrpálové uvažování posunulo až k zvažování šancí na složení OVCÍ. Remus se samozřejmě pilně připravoval už od konce 6. ročníku, ale Tichošlápek s Dvanácterákem to naprosto ponechávali náhodě. "Vždyť obranu proti černé magii v praxi umím, jediné co mi možná trochu schází je teorie, ale to z toho přece odvodím, ne?" polemizoval nad tématem James a Sirius jenom souhlasně kýval hlavou. Znenadání jejich rozhovor vyrušilo hlasité prásknutí. Všichni sebou trhli a začali se rozhlížet po místnosti aby našli toho viníka. "Co to bylo?" položil Remus řečnickou otázku. Na odpověď ale nemusel dlouho čekat, nejprv nebelvíři zaslechli hlasy a pak uviděli i postavy.
"Já jsem ti říkal že to je špatně, měla si mě poslechnout!" rozzlobený mladík s černými vlasy něco vyčítal pihaté dívce která měla své zrzavé vlasy stažené do culíku. Stál tam s nimi ještě chlapec který vypadal jako přesná kopie Dvanácteráka akorát tak o tři roky mladší který jen nepřítomně oba poslouchal jako by jejich hádky byly na denním pořádku. Zrzka a Jamesův dvojník na sobě měli nebelvírské hábity zatímco ten hádající se chlapec nosil zmijozelské barvy. Dívka měla kolem krku obraceč času který celá trojice bedlivě pozorovala. "Nevím co jsem udělala špatně, mělo nás to vrátit jenom o pár hodin dozadu tak hned nešil, Albusi!" hájila se před tím černovlasým chlapcem. Chlapec navlas stejný jako Dvanácterák se postupně rozhlédl po místnosti a když spatřil jeho starší kopii spolu s Remusem a Siriusem jak je pozorují, vyjekl. Dívka i zmijozelský chlapec se přestali hádat a podívali se na to, co jejich kamaráda tak rozrušilo. Když i oni spatřili nebelvíry, kteří je stále bedlivě pozorovali, Albus byl první komu to došlo. "Místo pár hodin si nás vrátila o několik let!" vyhuboval zrzavé nebelvírce, ale to už to zvědavý Sirius nevydržel jen tak nečinně sledovat, chtěl vědět co je to za lidi a co tady dělají, zvlášť co chce ten zmijozelský. "Co tady vlastně děláte? Zjevíte se tady s rámusem uprostřed noci s obracečem času a.." nebelvír je přerušen svým přítelem: "A on vypadá úplně stejně jako já! Kdo jsi?" Dvanácterák se zděsí nad podobností jeho a toho záhadného chlapce. "James." odpoví tázaný, který ještě zřejmě vůbec nechápe v jak ošemetné situaci se to nachází. "Chceš mi říct, že ty seš já?" starší James už vůbec nechápe co se tady vlastně děje. V tom se do toho vloží Albus, který si jako jediný z té záhadné trojice dokázal zachovat chladnou hlavu. "Jmenuje se James Sirius Potter, není ty." To zase vyhrkne Tichošlápek: "Proč se jmenuješ jako Dvanácterák a ještě jako já, co seš to za divnýho stalkera!" "Vždyť já vás ani neznám!" brání se zase mladší z dvou skoro stejných chlapců - James Sirius. "Ale znáš," rozsvítí se i zrzavé dívce, Rose, "tohle je přece James Potter a Sirius Black. A tamto je nepochybně Remus Lupin!" Teď už to i on začíná chápat a stejně jako jeho bratr hlasitě zakleje: "Sakra, Rose, mělo nás to přece vrátit zpátky o dvě hodiny, ne o dvě století!" "Hele, tak staří přece zase nejsou." argumentuje zase Albus když už je zpátky při smyslech. Jeho bratr může být sice starší než on, ale rozhodně není chytřejší. "Myslím si že nám máte co vysvětlovat." vloží se do toho Remus, který až do této doby zapáleně sledoval všechny odehrávající se rozhovory a srovnával si všechna fakta v hlavě - patrně byli z budoucnosti.
"Ehm," ujal se Albus vysvětlování, "možná nám to nebudete věřit, ale.. Jsme z budoucnosti." James a Sirius otevřely pusy překvapením kdežto Remus se tvářil jako by pouze potvrdil své doměnky. "Chtěli jsme se vrátit jenom o pár hodin dozadu abychom zabránili jistému, ehm incidentu," věnuje významný pohled svému bratrovi, který se jakoby začervená a výmluně se zašklebí, "ale vypadá to že se to úplně nepodařilo." "Dobře, takže vy si myslíte, že my vám uvěříme, že jste z budoucnosti ikdyž jste nejspíš jenom odpalovali hnojůvky u Filche v kabinetu. Navíc, ty tady nemáš co dělat," ukáže James starší na Albuse, "tohle je nebelvírská společenská místnost." "Ale notak Jamesi, dej jim šanci, nemyslím si že by takhle riskovali jenom kvůli žertíku," ozve se zase Remus, "copak nevidíš co ta holka drží v ruce? To je obraceč času, brali jsme to přece v Přeměňování." Rose pohotově podá Remusovi malé zlaté přesýpací hodinky zavěšené na zlatém řetízku. Náměsíčník si strojek znalecky prohlédne. "Ale jedna věc by mě zajímala, kde jste k něčemu takovému přišli?" Remusova nezkrotná zvědavost tak vyplave na povrch. "Patří mojí mamce, my jsme.. Půjčili jsme si ho od ní." provinilý výraz na její tváři a taky na tváři obou chlapců ale prozrazuje, že si ho 'vypůjčili' neoprávněně. Trojice nebelvírů se ale s tímto prohlášením spokojí. Kolikrát už oni něco ukradli třeba školníku Filchovi z kabinetu. "Dobře umm.. Jak že se vlastně jmenujete?" nepřestává s pokládáním otázek Náměsíčník. "No, já jsem Albus Potter, tady bráchu Jamese už asi znáte a tohle je Rose Weasleyová, naše kamarádka a sestřenice." napřáhne Albus ruku k zrzce. "Cože? Potter a ve Zmijozelu?" starší James ani neskrývá jak jej tohle vykolejilo. Potterové už po generace bývali zařazeni do Nebelvíru. Albus tuto poznámku přejde, je na to přece zvyklý už ze školy ale Remus věnuje Dvanácterákovi káravý pohled. James si uvědomí, že to od něj k jednomu z jeho budoucích potomku asi nebylo úplně pěkné: "Chci říct, všechno je jednou poprvé.. Promiň." omluví se a na jeho tváři se s překvapeným vystřídá provinilý výraz. "Nevadí." přejde to rychle Albus, nad tímhle tématem se nerad pozastavuje - první Potter ve zmijozelské koleji. "Takže, ehm.. Vy jste potomci tadyhle Dvanácteráka?" zapojí se do konverzace i Sirius načež mladší James vyhrkne. "Ne, to ne! Teda, chci říct. Náš táta je. My jsme jeho umm.." snaží se přijít na to správné slovo jak vyjádřit jeho vztah k němu. "Vnuci, jsou to jeho vnuci." dokončí za něj Rose. "Dobře, myslím že víc už vědět nechci." snaží se James zastavit příval nových informací které se na něj teď hrnou ze všech stran. "Asi bychom se teď spíš měli zaobírat tím jak se dostanete zpátky do, ehm, do vašeho času a.. století." načne Remus nové, aktuálnější téma. "No, nemyslím si, že se chci znovu spoléhat na ten obraceč, ale nic jiného nemáme takže.." začne Rose nahlas přemýšlet, ale Náměsíčník ji přeruší. "Ne, to přece nejde, ještě byste skončili někde v době mimozemšťanů nebo tak. Radši vás zavedem za Brumbálem, vsadím se, že určitě v zásobě jeden obraceč má." "Brumbálem?" vyhrkne trojice všech studentů z budoucnosti. "Jo, Brumbálem, nedělejte, že ho neznáte, chováte se jak kdyby.. umřel nebo co!" zasměje se Sirius a začne se i s Jamesem a Remusem z pohovky zvedat. Rose, Albus i James mladší se pouze afektovaně uchechtnou a ignorujou nechápavé pohledy nebelvírů. Nemusí vědět všechno.
Když se o pár minut a jedno dlouhé vysvětlení později všichni nacházejí v ředitelně, poberti ještě o něco víc zmatenější, ředitel Brumbál se vrtá v šuplících snažíc se najít "ten obraceč co tenkát dostal na ministerstvu". Poté vytáhne stříbrný strojek, o něco větší a mohutnější než ten který Rose ještě pořád svírá v rukou a s jehož funkčností si není už vůbec jistá. A už vůbec si není jistá jak to bude všechno vysvětlovat rodičům, hlavně mamce, že její velký poklad je pomalu na šrot. Albus Potter od Albuse Brumbála obraceč převezme a ještě před tím než jej dá sobě i oběma svým kamarádům kolem krků, smutně se usměje na ředitele i trojici nebelvírů kteří vše sledují z výklenku u okna. "Neboj, vždyť se za pár roků zas uvidíme." usměje se James na své vnuky kteří vypadají oba jako smutní zmoklí psi. Jediný Remus možná něco tušil, když sledoval smutné obličeje obou chlapců. I Rosin výraz nebyl bůhvíjak šťastný. Sirius do nich přátelsky šťouchne pěstí a James mladší se zmůže jen na chabou odpověď: "Jo, jasně." Albus udělá několik obrátek a za chvíli všichni tři zmizeli ze stejným hlukem jako se před několika hodinami objevili v nebelvírské společenské místnosti. Brumbál se jenom usmál tak vševědoucně, jako vždycky a chlapci s rozloučením odešli zpátky do věže a do postelí, vzpamatovat se z tohoto až neuvěřitelného dobrodružství. Návštěva z budoucnosti. Příští ráno ani nevěděli že jim byl do dýňových šťáv přimíchán lektvar zapomnění.

***
Tak jsem tu z další mojí povídkou do CWC výzvy! Na tohle jsem se hodně těšila, úkol byl totiž napsat fanfikci, což je asi žánr který píšu nejčastěji a který mě hodně baví. Musím uznat, že jsem se oproti předchozí kraťoučké povídce tady dost rozšoupla, celý článek mi trvalo napsat hodinu a půl! Myslím že nebudu lhát když řeknu, že to je jeden z nejdelších článků tady na blogu. Nuže, bylo mi vlastně tak nějak jasné že budu psát právě fanfikci na Harryho Pottera. Chvílemi jsem přemýšlela, že bych mohla zkusit třeba Star Wars, Selekci nebo něco z trošku jiného soudku ale usoudila jsem, že svět HP znám ze všech světů nejlíp. Takže tady to máte i s mojí nejoblíbenější dobou Pobertů! S touhle povídkou jsem mnohem spokojenější než s tou předchozí, tak uvidíme jak se bude líbit vám. Názory mi zase určitě pište do komentářů, vážně si toho moc vážím! Co nejdřív zase u další povídky.

CWC: Day 1 - Napiš klasickou pohádkovou povídku

2. february 2017 at 17:06 | Jane |  Povídky
Nahoře

Jemné sluneční paprsky dopadaly na krásně zelenou trávu. Bylo příjemné teplo a vzduchem se nesla vůně květin, však bylo skoro léto, nejteplejší období celého roku. Ptáčci cvrlikali a na obloze se jakoby prohánělo několik málo obláčků. Jakoby se předháněli v co se dokážou vytvarovat a tak jednu chvíli se na té modré nádheře vyjímala oblaka ve tvaru draků s velkými křídly a za chvíli už se mráčky změnily v králíčky a jakoby poskakovaly po obloze.
Tam nahoře, v nebi byla malá dívenka která mezi mráčky pobíhala a smála se jak se před ní pořád zjevovaly jiné postavy.
Její zvonivý smích se krásně nesl vzduchem, jako příjemný letní vánek. Proháněla se mezi všemi těmi oblaky a ta se snažila zaujmout jiná a jiná postavení jen aby holčičku rozesmála.
Najednou jakoby dívenka zakopla a ač se mráčky snažily ji zachytit padala z oblohy dolů kamsi do údolí které ještě nikdo neprozkoumal. Padala a vítr jí vál mezi vlásky a najednou ucítila něco tvrdého co ještě nikdy nezakusila. Byla to zem. Tam nahoře nic takového neměli a tak byl pro ni tento pocit nový a dosud neprobádaný. Udělala jeden krok, druhý a pořád cítila onu pevnou půdu pod nohama - byl to vážně zvláštní a neobyčejný pocit.
Rozlédla se kolem sebe aby našla své kamarády které měla za úkol v nebi hlídat a kteří se neustále tvarovali do nejrůznějších útvarů, ale nikde je neviděla. Podívala se na jednu stranu, na druhou, i na tu zvláštní zem se podívala a pak zaklonila hlavu nahoru a spatřila jak se tam rozprostírají její kamarádi. Její domov byl tam nahoře a ona byla tady dole. A co až se mráčky rozutečou? Musela se co nejdřív dostat zpátky.. ale jak?
Očima putovala po krajině kolem ní, bylo zde spoustu zvláštních sloupů z nichž vyrůstaly zvláštní zelené výhonky. Rozhodla se že po nich vyšplhá až nahoru, zpátky domů na oblohu. Natáhla jednu nohu, rukou se přichytila a začala šplhat. Z nenadání se začly ozývat zvuky: "Au! Přestaň, to bolí!" slyšela hlasy ale nikde nikoho neviděla. Znovu se ujistila že v okolí nikdo není a pak viděla jak se jeden ze sloupů pohnul, výhonky zašustily a povídaly tak další slova: "Tak pusť se mě už, jestli se chceš dostat zpátky nahoru odkud si spadla, pomůžu ti, jen už mě prosím netahej!" Výhonky se ztišili a holčička seskočila zpátky na zem. I napodruhé to byl zvláštní pocit.
Najednou uviděla jak se jeden ze sloupů naklání a proplétá se dohromady s dalším. Slyšela tichý šelest který dohromady s dalšími tvořil změť šumivých zvuků a sledovala jak se jí před očima formuje zvláštní konstrukce. Stromy utvořily žebřík aby dívenka mohla zpátky domů. Na tváři se jí vykouzlil úsměv a radostně se vydala šplhat zpátky nahoru za mráčky, které se už ze samé nedočkavosti navzájem honily po obloze. Na poslední příčce se zastavila. Měla by jim přece nějak poděkovat, tolik toho pro ni udělali. Vyšplhala dál až zase ucítila ten měkký povrch pod nohama, na který byla zvyklý. Jen co se s kamarády přivítala něco jim s úsměvem pošeptala. Po chvíli se z nebe snesly kapičky vody. Jak to stromy zavětřily, byly dívence moc vděčné, jakoby slyšely mezi kapkami její hlásekk šeptající slůvka "Děkuju vám!".

***
Abych pravdu řekla, s pohádkou jsem se naposledy dostala do styku už dávno před několika lety, možná tak v 1. třídě.. Nikdy jsem nebyla nějaký velký pohádkový fanda a nikdy jsem ani nezkoušela nějakou pohádku napsat, tedy až dodnes. Trošku jsem se obávala jak to dopadne. Nechtěla jsem žádně klišé unesených princezen, zlých draků a princů zachránců. Tak jsem nakonec splodila tohle. Sama nemůžu úplně soudit jestli se mi to líbí nebo ne, jestli s tím jsem nebo nejsem spokojená. To ale můžete udělat vy v komentářích a já bych za to byla vážně ráda. Přijde mi to trochu kratší a ani se tam toho moc neděje.. Slíbila jsem že to má vyjít v pátek ale zveřejňuju to už dneska a zítra si nechám prostor na balení a možná taky napíšu další část. Snad se vám tenhle zvláštní kousek líbil, sice na něj nejsem moc hrdá ale je to něco, co můžu nazvat pohádkou. Snad..

30ti denní výzva tvůrčího psaní - úvodem

1. february 2017 at 16:44 | Jane |  Povídky

Jak už možná někteří víte či nevíte, mám ráda psaní, ráda zkouším psát a píšu. Nedávno jsem na jednom zajímavém blogu objevila tuto výzvu a ač sama nemám podobné výzvy a "challenge" na blozích ráda, tahle mě vážně zaujala. Jedná se o 30ti denní výzvu tvůrčího psaní kdy každý den napíšete 1 příběh na dané téma. Rozhodla jsem, že se tedy do výzvy zapojím a předem říkám, že jsem co se psaní týče vážně amatér. Příběhy tedy budou spíše amatérské, ale tím spíš uvítám vaše komentáře a rady co bych mohla zlepšit. Výzva je myšlená tak, že se články s příběhy budou vydávat každý den, což bych ale já nebyla schopná zvládat, proto ještě úplně nevím jak to s příběhy bude. Například příští týden jedu na hory takže to by nebyly vůbec, ale jinak bych se mohla snažit vydávat články opravdu každý den. Nakonec ještě upozorňuji vás všechny zkušené spisovatele a spisovatelky, že moje příběhy vážně nejsou nic unikátního, píšu spíš proto, že mě to baví a naplňuje. Tady už je seznam všech třiceti témat pro třicet různých příběhů:

1. Napiš klasickou pohádkovou povídku.
2. Napiš fanfiction
3. Příběh, který se odehrává před rokem 1950.
4. Napiš básničku, ve které jsou použita tato slova: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout.
5. Příběh nějakého předmětu z tvého pokoje.
6. Začni příběh slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...."
7. Vytvoř superhrdinu, který zachrání den.
8. Napiš o životě tohoto superhrdiny před tím, než se stal superhrdinou. Piš třeba o jeho dětství.
9. Příběh o tvém oblíbeném městě (250 slov a méně)
10. Začni příběh se slovy: "Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se....."
11. Napiš příběh, ve kterém jsou postavy jeden den bez energie.
12. Vymysli 10 náhodných slov a vytvoř svou definici.
13. Začni příběh se slovy: "Myslel jsem, že jsem viděl...."
14. Najdi náhodně někoho v tvé ročence a vymysli příběh o jeho dnešním životě.
15. Napiš o cizinci, kterého uvidíš.
16. Jdi na iTunes, projeď si svou muziku a napiš příběh o písničce, která se Ti zastaví před očima (250 slov a méně)
17. V příběhu použí cestování časem.
18. Napiš příběh ve městě duchů.
19. Napiš úmrtní oznámení o historické postavě.
20. Napiš příběh, ve kterém použiješ tato slova: dědeček, fotoalbum, pošta, desky.
21. On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.
22. Napiš příběh na motivy tvého snu, který se ti zdál.
23. Popiš vzpomínku z dětství.
24. Napiš příběh, ketrý se odehraje za 100 let.
25. Napiš příběh o smyšleném tvoru.
26. Napiš o třicátým obrázku ve tvém telefonu/počítači.
27. Příběh, který se odehrál během sportovní události.
28. Napiš příběh, který se odehrává na lodi. (V minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.)
29. Napiš příběh o vesmíru.
30. Napište příběh nebo básničku o ledu.

Vážně mě zajímá co na všechna tahle témata vymyslím, protože, přiznám se, co se psaní týče nejčastěji píšu fanfikce či normální obyčejné povídky z normálních obyčejných životů. Všechny povídky z této výzvy najdete v rubrice povídky v menu blogu pod označením CWC - creative writing challenge. První příběh očekávejte zřejmě v pátek (máme pololetní prázdniny - yaay!). Držte mi palce u této výzvy a naviděnou u prvního příběhu!