CWC: Day 3 - Napiš příběh, který se odehrává před rokem 1950

4. february 2017 at 12:22 | Jane |  Povídky
Nikdy nezapomenu

Říkají, že láska je jenom v pohádkách. Říkají, že neexistuje. Věřila jsem jim, byla jsem tak vychovaná, tedy, než jsem potkala jeho. S ním se zdálo všechno možné, i mít někoho rád. Milovat. Jizvy už se nikdy nezahojí ale vzpomínky navždy zůstanou...

"Annabeth, pojď dolů, zlato," hlas mojí matky se rozléhal po domě. Po chvíli jsem se zvedla a ještě než jsem sešla schody v zrcadle na chodbě jsem si zastrčila neposedný pramínek vlasů za ucho. Rodičům vždycky vadila moje nemotornost, neschopnost být elegantí. Mé kroky tedy směřovaly dolů, do pokoje který otec nazval společenskou místností. Zdi zde byly zdobeny honosnými tapetami v zelených, smaragdových barvách, ve středu místnosti byla jako hlavní bod umístěná kožená sedací souprava. Naše rodina patřila mezi vyšší vrstvy. Nikdy jsem nemusela chodit do školy jako moji vrstevníci, když mi rodiče najali soukromého učitele, jenž mě učil matematice a psaní. Nikdy jsem neměla nouzi o jídlo, u nás se jídlo i vyhazovalo, místo aby ho mohli dostat lidé hladovějící na deštivých ulicích Londýna. Vždy mi to přišlo kruté, ale byla jsem tak vychována. "Rádi bychom ti něco oznámili," začne můj otec, muž středního věku v nažehleném nóbl obleku. "Jak jistě víš, tento rok dovršíš osmnácti a to je již věk na vdávání." když vyřkne tato slova, jako se mi zatočí hlava. To přece nemyslí vážně. Ale ano, myslí, je to můj otec a ten nikdy nežertuje. "Řekli jsme si s tvojí matkou, že by se ti možná mohl líbit jistý mladík, Darwin se jmenuje." jakmile promluvil sevřel se mi žaludek. Ne jen, že mě chce donutit někoho si vzít, on ještě chce určit koho si vezmu. Není se čemu divit, přesně takhle se potkali s matkou. Bez lásky, uměle se vzali a pak si udělali dítě jen aby zajistili pokračování rodu. Vrchol všeho byl, když se táta rozmluvil o tom muži. Je mu dvacet tři let, je z bohaté rodiny.. V hlavě se mi pomale tvořil obraz kluka, který skoro jakoby z oka vypadl mému otci, toho, jak jsme společně stáli u oltáře ke kterému mě můj otec dovedl a teď za mne otevíral pusu abych řekla ano, jak s ním pak ležím v posteli, on roztažený a já se krčím na kraji, představuju si ten život, život pro který jsem byla vychována. Otočím se na podpatku a místo nahoru do svého pokoje jdu ke vstupním dveřím, chodbou na které je spoustu drahých a zbytečných obrazů. Slyším otce jak na mě zvyšuje hlas a matku která se ho snaží uklidnit, ale jdu pořád dál. Potřebuju to strávit, rozdýchat.
Otevřu dveře a do obličeje mě uhodí studený večerní vzduch. Vyběhnu ven po cestě lemované keři a květinami, které tady zasadil zahradník co ho otec před několika roky najmul. Zastavím se až u jedné z lavic, když mi dojde dech a sednu si na ni. Potřebuju si pročistit hlavu.
Později, když už jsem přestala počítat minuty toho jak dlouho tady sedím si všimnu muže co jde směrem ke mě. Jeho milá a přívětivá tvář ve svitu měsíce odhaluje jeho úsměv, blonďaté vlasy má jen ledabyle učesané. Přisedne si ke mě dost daleko aby to nebylo považováno za vulgární. "Stalo se vám něco, slečno?" položí opatrně otázku. Až teď si uvědomím jak asi musím vypadat zvláštně. Šaty jako na ples a obličej celý ubrečený. "Ne," řeknu nejprv ale pak si uvědomím že to stejně není pravda a tenhle mladík si ji zaslouží znát, "chci říct.. ano, vlastně ano." Nezeptá se co, jak by to snad bylo zdvořilé, jen si sedne trochu blíž ke mě a mlčí. A tak tam spolu tak sedíme, tak dlouho až mi to přestane připadat zvláštní. "Jak se jmenujete?" položí další jednoduchou otázku. "Annabeth," odpovím. "Krásné jméno, Annabeth." poznamená zamyšleně. Jako by se mu hlavou honily nejrůznější myšlenky. "A vy?" nedá mi to. "Jaden." řekne. Přemýšlím. Jaden. Představuju si jej v denním světle, s jeho blonďatými vlasy a pihatým obličejem. Netrvá dlouho a postupně se dáme do řeči. Zjistím, že Jaden má další tři sourozence, dvě mladší sestry a bratra a musí roznášet letáky aby si vydělali na jídlo. Jeho matka trpí vážnou nemocí a otec je prý dávno opustil. I já mu povím něco o své rodině, jen vynechám fakt jak jsme bohatí, ikdyž to je na mě dost poznat. Dojde i na dnešní čerstvou událost. "Opravdu? Chci říct, jak můžete žít s někým s kým se ani neznáte? Promarnit tak celý svůj život." začne nahlas uvažovat když slyšel moji historku. "Moji rodiče se tak potkali a teď chtějí abych to samé udělala i já, jen.. Přijde mi to špatné, žít s někým koho nemiluji." řeknu. Oběma se nám na tvařích vystřídají smutné výrazy. "Na druhou stranu, být já tím mužem, dal bych si říct. Jste vážně.. nádherná." dodá. Podívám se na něj a najednou mám pocit jako ještě nikdy. Takový krásný, hřejivý co se mi rozlévá po celém těle až do konečků prstů. Takový kvůli kterému máte motýlky v břiše. Takový krásný který vás celé zaslepí. Najednou se něco stane. Jeho teplé rty se dotknou těch mých a nový pocit nabere ještě větších rozměrů. Odtáhne se a jeho tvář ozdobí provinilý výraz. Usměju se na něj. Sice nevím co to bylo, jen vím, že se mi to líbilo a chtěla bych to ještě jednou zažít. Zrudne. Teď jsem já ta, kdo udělá první krok když spojím naše rty. Zdá se to jako věčnost co tam pak jenom tak sedíme a objímáme se. Cítím jenom jak mi hoří tváře. Ale musím se vrátit. "Kde tě zase najdu?" zeptám se jej. "Tady. Zítra. Ve stejnou dobu." řekne a i on se začne zvedat.
Uběhlo už dlouho od té doby co jsme se s Jadenem poznali. Pořád se vídáme, každý den. Otec zuřil když jsem se vrátila tak pozdě, ale matka jej naštěstí uklidnila. Už vím proč cítím motýlky v břiše pokaždé když ho uvidím. Asi ho mám ráda. Nebo víc, myslím, že ho miluju. Doufám jen, že on to tak má stejně. Už jsem se potkala se svým nápadníkem, Darwinem. Přesně jak jsem si ho představovala. Už skoro rok neustále odkládám mou a jeho svatbu a otec je napjatý jako struna. Mám strach, že co nevidět vybouchne. Že zjistí kam mizím každý večer přesně v šest. A že Jadenovi něco udělá. O sebe se nebojím, mám strach jenom o něj. On je má budoucnost, on je ten se kterým bych se měla vzít. On je ten vedle kterého bych se měla každé ráno probouzet, ten s kterým bych založila rodinu. Ale otec podle mne něco tuší. Možná ví pro se vždy večer vracím se zamilovaným sladkým úsměvem domů, jako bych ztratila vědomí a nechala ho tam, na lavičce v parku. Je to jako čekat na popravu, čekat na to až se to v něm zlomí a on něco udělá. Vím to. Vím že udělá cokoliv jen abych si musela vzít jeho. Jen abych se nemohla s Jadenem dál vídat. Sedím zrovna na posteli a topím se ve svých pocitech, myšlenkách a úvahách když hodiny odbijou šestou. Stejně jako vždycky se vydám ke dveřím, k lavičce na konci parku, čekat na svého milovaného. Nedokážu si nevšimnout spokojeného výrazu otce když odcházím a on zrovna o něčem rozmlouvá s matkou. Jakoby dokázal něco o co se už dlouho snažil. Nebo se prostě jen trochu víc napil vína.
Když dojdu k naší lavičce, Jaden tam ještě není. Obvykle tu bývá ještě před šestou hodinou. Možná ho něco zdrželo, některý z jeho sourozenců. Sednu si a čekám, vychutnávám si ten příjemý jarní večerní vánek a poslouchám cvrlikání posledních ptáčků. Když hodiny odbijou půl, začnu se už o něj trochu strachovat. Přece se nemohl zdržet tak dlouho. Co když se mu něco stalo? Třeba se prostě jenom zdržel, ale přesto už moje kroky míří směrem odkud vždycky přichází. Nejprv jen rychle jdu ale pak už běžím, mám o něj vážně strach. Najednou něco ucítím. Oheň, spálené dřevo. Zrychlím. A pak uvidím místo, od kterého jde více světla než je na tak pozdní hodinu v pořádku. Zabočím. To co uvidím mi vyrazí dech. Šlehající plameny ohně hoří jako o závod, ničí malý domek před kterým stojí tři malé děti. Okamžitě v nich z Jadenova vyprávění poznám jeho sourozence. Malý chlapec jemu podobný a dvě dívenky stojící a plačící před domem. I já začnu brečet protože mi právě došlo na co se dívám. Jaden by je nikdy neopustil. Vždy o ně měl starost. A to znamenalo jen jediné, Jaden byl uvnitř toho domu. Místo abych se tam vydala a třeba ho ještě zachránila, dočista zdřevěním. Nejsem schopná pohybu ani breku. Nemůžu nic. Můžu jen stát a koukat jak umírá.
Navždy si budu pamatovat výraz otce když jsem se vrátila domů dřív než obvykle, snažíc se zamaskovat ubrečené oči. Ani ten když jsem ještě pořád oněmnělá smrtí svého milovaného stála u oltáře a vyřkla to slovo.

"Annabeth DiLaurentisová, vezmete si tímto zde přítomného Darwina Janseense?"

"Ano."

***
Další napsaná povídka, další výzva splněna. Abych se přiznala, ze začátku jsem moc nevěděla co na tohle téma napsat. Ale nakonec jsem přecejenom splodila tohle. Nevím, jestli jsem s tím spokojená. Líbí se mi námět ale už nevím zda se mi tak líbí zpracování. Napište mi zase do komentářů, co si o tom myslíte vy, tentokrát mě to vážně zajímá. Taky chci říct, že zítra ráno odjíždím na hory a vracím se až v pátek večer, to znamená že další povídka na téma CWC vyjde až maximálně v sobotu, tedy za týden. Možná vyjde přes týden nějaký jiný článek, jestli ho stihnu předepsat, ale povídka ne. Pište komentáře, a na viděnou za týden.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Eliss Eliss | Web | 4. february 2017 at 13:21 | React

Krásné, ale ten konec je velmi smutný :-(

2 comeongirl comeongirl | Web | 4. february 2017 at 14:42 | React

[1]: Bohužel.. Když Jadena ztratila, už jí byl její život jedno, proto si ho vzala. A děkuji :-)

3 Anonymus Anonymus | 24. february 2017 at 21:38 | React

Život je krutý...

4 girl-diy girl-diy | Web | 4. april 2017 at 20:55 | React

Třeti čast se ti moc povedla

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement