May 2017

CWC: Day 6 -Začni příběh slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...."

7. may 2017 at 9:56 | Jane |  Povídky
Neodcházej

Nedočkavě pohléhdl na své hodinky, aby znovu zjistil, že mu zbývá ještě několik dlouhých minut. Minut, které se tváří jako sekundy ale pro něj jsou hodinami. Když mu dnes ve škole dívka, kterou již dlouho miloval sdělila, aby se tu sešli přesně v 15 hodin, zavalila ho obrovská vlna radosti, jakoby už se měli brát. Pravdou ale bylo, že Emma jej celou tu dobu brala pouze jako kamaráda a on si tak moc přál, aby se to změnilo. Ještě jednou zkontroloval svoje hodinky a sledoval ručičku, která pořád dokolečka neúnavně obíhala kolem. Občas se i on cítil jako ta ručička, když se neustále snažil malými náznaky dokázat Emmě co k ní cítí, ale jakoby si jej ona ani nevšímala. Až do dnes. Dnes se všechno změní, pomyslel si. Když velká ručička konečně doputovala k číslu 12, začal se nedočkavě ohlížet kolem. Stál na místě, na kterém se domluvili, na rohu kavárny kam vždycky chodili na horkou čokoládu. Kolem silnice byly vysázeny nádherné stromy plné něžně růžových květů, které mu ji připomínaly. Uslyšel klapání podpatků a ucítil vůni skořice - její vůni. Otočil se a uviděl ji v celé své kráse, s vlasy které jí ve zlatých loknách spadaly až kamsi na ramena, se smaragdově zelenýma očima, které byly vždy tak jasné a s nádhernými plnými rty, na které si nanesla trochu třpytivého lesku.
"Ahoj," řekla, když on si ji jen zasněně prohlížel a neměl se ke slovu. "Oh, ahoj," vysoukal ze sebe konečně. Dnes vypadala ještě lépe než obvykle. Nebo to možná bylo tím, že konečně uviděl blýskat se malé jiskřičky naděje? "Musím ti něco říct," odpověděla a on sledoval, jak pohybuje svými překrásnými rty, "a je to důležité." dokončila a pro něj právě z jiskry vzplál celý oheň. Došel ke dveřím kavárny, otevřel je aby ji jimi nechal projít, ale ona jej místo toho zatahala za ruku se slovy: "Dnes ne. Znám lepší místo." Vlekla jej spletitými cestičkami které vedly pryč od centra města a vůbec nemluvila. Snažil se navázat konverzaci, ale dostával pouhé jednoslovné odpovědi a zamyšlené pohledy.
Když dorazili na místo, rozhlédl se kolem sebe a spatřil nádherný palouk porostlý květinami a lemovaný stromy. Posadili se na mechem zarostlou zídku. "Co se děje?" zeptal se konečně nedočkavě, ale pohled který mu místo odpovědi věnovala nechal ten plamínek znovu rychle zhasnout. Když viděl jak se jí oči lesknou smutkem, naprosto nevěděl co má dělat a tak ji prostě objal. Po chvíli ucítil na košili mokré potůčky slz a její dech. "Táta.. t-táta, on..." Odtáhl se od ní, zahleděl se jí do očí a nechal ji vydechnout. Chvíli tam jen tak seděli, oba neschopni slova, on šokován. "Tátovi nabídli práci. Daleko odsud." bylo to jako nůž do srdce. Jako zjištění toho, kdo opravdu nosí dárky pod stromeček. Jako něco, co tak moc chtěl vědět, ale teď když to ví, dal by všechno za to aby to nevěděl. Nějakou dobu tam jen tak tiše posedávala a jemu na mysl nepřišlo žádné vhodné slovo, které by jí mohl věnovat. "N-no víš.. já... Vždycky když tě uvidím, nejsem schopný slova. Když mluvíš zní to tak nádherně, že mám pocit jakobych snil. Když se na mě podíváš, nemůžu od tebe odtrhnout oči. A tvoje vůně mě vždycky neskutečně omámí. Já, mám tě rád. Víc něž "rád" znamená. J-já.. tě miluju." když prolomil ticho, a zazněl jeho rozklepaný hlas, cítil se nejistý. Ale když vypustil ta dvě poslední slova z úst, byl si jimi jistější než čímkoliv jiným. Stejně jako bylo nebe modré, stejně jako byla tráva zelená, stejně tak bylo nad slunce jasné, že on miluje Emmu. A stejně, jako bylo slunce žhavé a moře slané, stejně tak bylo jasné, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. A tak vzal její uslzenou tvář do svých rukou, setřel ty slané potůčky a dlouze se jí zahleděl do očí. To co v nich viděl, tu lásku ale i benaděj, jako by popisovalo celou jeho situaci. Rty měla v úžasu otevřené, ale její oči jasně vyzrazovaly jak se cítí. I ona jej má ráda. I ona jej miluje.
A tak, aby zpečetil jejich nešťastnou lásku, spojil jejich rty v jedno, líbal ji nežně a dlouze. A když se od ní odtáhl, i on cítil jak jej pálí oči. I on věděl, že ji bude muset opustit. Nechat ji jít. Ale když tak ještě toho večera udělal, litoval toho činu z všech svých činů nejvíce.

***
Jsem tu zpět, s další výzvou, dalším splněným bodem. Přiznávám, že jsem se na tohle zadání vskutku těšila a již od začátku jsem si v hlavě vytvářela všemožné scénáře. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že jsem si prostě sedla k počítači a psala co mi přišlo na mysl. Povídka (snad možná jako většina těch tady na blogu) nemá skoro žádnou zápletku, možná to je jeden z důvodů proč s ní nejsem úplně spokojená. Doufám, že i vy mi v komentářích napíšete váš názor na tento kousek, popřípadě chyby, které bych mohla do příště zlepšit. Pokud vše půjde podle plánu, mohli bychom se zítra znovu setkat u již 7. bodu výzvy.

CWC: Day 5 - Příběh nějakého předmětu z tvého pokoje

6. may 2017 at 8:50 | Jane |  Povídky
A na vzpomínky usedá prach

Znal jsem ji už jako malý, uplakaný uzlíček s hebkými řídkými vlásky a palcem pořád v puse. Znal jsem ji jako veselou, usměvavou dívenku s každým culíčkem jinak vysoko a ověšenou dřevěnými korálky. Znal jsem ji jako školačku, když si vodila domů první kamarády. Ale teď..

Pamatuji si, jakoby to bylo včera, když jsem seděl a čekal na regále obchodu s hračkami, vmáčknutý mezi všemi mými sourozenci. Po hračkářství se rozléhal hlasitý dětský smích a krásně mi zvonil v uších. Když jsem na sobě najednou ucítil pohledy mladého páru, bylo mi jasné, že dnes konečně půjdu.
U pokladen mi ustřihli cenovku, co mě tam celou dobu tak nepříjemně škrábala a já byl tak šťastný, když jsem cítil teplé lidské ruce co mě objímaly.
O několik dní později už jsme byli na cestě do porodnice a tam jsem ji poprvé potkal. Malou, roztomilou a něžnou. Svými malinkatými a nemotornými prstíčky se do mě zabořila a já věděl, že jsem šťastný a tam kde mám být.
Od té doby jsem ji sledoval vyrůstat. Zažili jsme spolu spoustu bezesných nocí, nočních můr a čajových dýchánků. Měl jsem ji rád, veselou, usměvavou a s obrovskou fantazií. Rád jsem si s ní hrál, vždy jsem tu pro ni byl těžkých chvilkách abych jí vykouzlil úsměv na tváři. Ten úsměv tam byl vždycky, její dětské rtíky jakoby ani jinou emoci než radost neznaly. To se ale změnilo.
Přišla první třída, druhá třída a noví kamarádi. Často jsem ji celé dny ani nevídal, když je trávila neustále venku nebo u otevřených sešitů a učebnic s maminkou. Třetí třída, čtvrtá třída. Zlomový bod. Odhodila mě. Dala mě do krabice plné ostatních hraček, které jsem kdysi vídával. Byla tam tma a já byl vmáčknutý mezi barevným xylofonem a dřevěným vláčkem. A všichni byli stejně smutní a udivení. Pátá třída, šestá třída. To co jsem z krabice občas zaslechl mě tížilo u srdce. Čím dál častěji plakala a méně se smála. Neustále se překřikovala s rodiči, hádala se s nimi, byla jako vyměněná.
Kde byla ta malá, veselá holčička? Kam odešla? Musel jsem to napravit, musel jsem jí ukázat, jaká byla, jaká ještě pořád je. Znovu obnovit v co věřila, znovu nastartovat její bujnou fantazii. Znovu jí dát víru v nemožné, dát ji naději na splnění největších snů a touh. Protože jsem pořád ještě věřil, že tam byla. Že stačilo jen sundat pokličku. Protože nikdy není nic tak špatné, jak se zdá. Protože všechno jde napravit. Protože je důležité věřit. A vědět, že nikdy na ni nejste sami.

***
Další povídka, po opravdu dlouhé době. Za to se samozřejmě musím velice omluvit. Je pravda, že jsem měla v poslední době celkem dost velký autorský blok, staly se jisté události a proto jsem spíš nepsala. (Nebo jsem psala, ale pak jsem mazala a nezveřejňovala..) Doufám, že jste ještě pořád vydrželi. Hodlám se teď výzvě plně věnovat, moc děkuji za pěkné komentáře u článků z výzvy i mimo ni. Znovu je ocením i u této povídky se kterou, si upřímně řečeno nejsem až tolik jistá. Možná to budete vy, kdo mě v komentářích ujistíte. :) Schválně zkuste hádat, o jakém předmětu z pokoje jsem vlastně psala. Chci ještě připomenout, ža tato povídka není o mně. Nuže, doufám, že se vám líbila a na viděnou co nejdříve u další povídky!