CWC: Day 6 -Začni příběh slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...."

7. may 2017 at 9:56 | Jane |  Povídky
Neodcházej

Nedočkavě pohléhdl na své hodinky, aby znovu zjistil, že mu zbývá ještě několik dlouhých minut. Minut, které se tváří jako sekundy ale pro něj jsou hodinami. Když mu dnes ve škole dívka, kterou již dlouho miloval sdělila, aby se tu sešli přesně v 15 hodin, zavalila ho obrovská vlna radosti, jakoby už se měli brát. Pravdou ale bylo, že Emma jej celou tu dobu brala pouze jako kamaráda a on si tak moc přál, aby se to změnilo. Ještě jednou zkontroloval svoje hodinky a sledoval ručičku, která pořád dokolečka neúnavně obíhala kolem. Občas se i on cítil jako ta ručička, když se neustále snažil malými náznaky dokázat Emmě co k ní cítí, ale jakoby si jej ona ani nevšímala. Až do dnes. Dnes se všechno změní, pomyslel si. Když velká ručička konečně doputovala k číslu 12, začal se nedočkavě ohlížet kolem. Stál na místě, na kterém se domluvili, na rohu kavárny kam vždycky chodili na horkou čokoládu. Kolem silnice byly vysázeny nádherné stromy plné něžně růžových květů, které mu ji připomínaly. Uslyšel klapání podpatků a ucítil vůni skořice - její vůni. Otočil se a uviděl ji v celé své kráse, s vlasy které jí ve zlatých loknách spadaly až kamsi na ramena, se smaragdově zelenýma očima, které byly vždy tak jasné a s nádhernými plnými rty, na které si nanesla trochu třpytivého lesku.
"Ahoj," řekla, když on si ji jen zasněně prohlížel a neměl se ke slovu. "Oh, ahoj," vysoukal ze sebe konečně. Dnes vypadala ještě lépe než obvykle. Nebo to možná bylo tím, že konečně uviděl blýskat se malé jiskřičky naděje? "Musím ti něco říct," odpověděla a on sledoval, jak pohybuje svými překrásnými rty, "a je to důležité." dokončila a pro něj právě z jiskry vzplál celý oheň. Došel ke dveřím kavárny, otevřel je aby ji jimi nechal projít, ale ona jej místo toho zatahala za ruku se slovy: "Dnes ne. Znám lepší místo." Vlekla jej spletitými cestičkami které vedly pryč od centra města a vůbec nemluvila. Snažil se navázat konverzaci, ale dostával pouhé jednoslovné odpovědi a zamyšlené pohledy.
Když dorazili na místo, rozhlédl se kolem sebe a spatřil nádherný palouk porostlý květinami a lemovaný stromy. Posadili se na mechem zarostlou zídku. "Co se děje?" zeptal se konečně nedočkavě, ale pohled který mu místo odpovědi věnovala nechal ten plamínek znovu rychle zhasnout. Když viděl jak se jí oči lesknou smutkem, naprosto nevěděl co má dělat a tak ji prostě objal. Po chvíli ucítil na košili mokré potůčky slz a její dech. "Táta.. t-táta, on..." Odtáhl se od ní, zahleděl se jí do očí a nechal ji vydechnout. Chvíli tam jen tak seděli, oba neschopni slova, on šokován. "Tátovi nabídli práci. Daleko odsud." bylo to jako nůž do srdce. Jako zjištění toho, kdo opravdu nosí dárky pod stromeček. Jako něco, co tak moc chtěl vědět, ale teď když to ví, dal by všechno za to aby to nevěděl. Nějakou dobu tam jen tak tiše posedávala a jemu na mysl nepřišlo žádné vhodné slovo, které by jí mohl věnovat. "N-no víš.. já... Vždycky když tě uvidím, nejsem schopný slova. Když mluvíš zní to tak nádherně, že mám pocit jakobych snil. Když se na mě podíváš, nemůžu od tebe odtrhnout oči. A tvoje vůně mě vždycky neskutečně omámí. Já, mám tě rád. Víc něž "rád" znamená. J-já.. tě miluju." když prolomil ticho, a zazněl jeho rozklepaný hlas, cítil se nejistý. Ale když vypustil ta dvě poslední slova z úst, byl si jimi jistější než čímkoliv jiným. Stejně jako bylo nebe modré, stejně jako byla tráva zelená, stejně tak bylo nad slunce jasné, že on miluje Emmu. A stejně, jako bylo slunce žhavé a moře slané, stejně tak bylo jasné, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. A tak vzal její uslzenou tvář do svých rukou, setřel ty slané potůčky a dlouze se jí zahleděl do očí. To co v nich viděl, tu lásku ale i benaděj, jako by popisovalo celou jeho situaci. Rty měla v úžasu otevřené, ale její oči jasně vyzrazovaly jak se cítí. I ona jej má ráda. I ona jej miluje.
A tak, aby zpečetil jejich nešťastnou lásku, spojil jejich rty v jedno, líbal ji nežně a dlouze. A když se od ní odtáhl, i on cítil jak jej pálí oči. I on věděl, že ji bude muset opustit. Nechat ji jít. Ale když tak ještě toho večera udělal, litoval toho činu z všech svých činů nejvíce.

***
Jsem tu zpět, s další výzvou, dalším splněným bodem. Přiznávám, že jsem se na tohle zadání vskutku těšila a již od začátku jsem si v hlavě vytvářela všemožné scénáře. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že jsem si prostě sedla k počítači a psala co mi přišlo na mysl. Povídka (snad možná jako většina těch tady na blogu) nemá skoro žádnou zápletku, možná to je jeden z důvodů proč s ní nejsem úplně spokojená. Doufám, že i vy mi v komentářích napíšete váš názor na tento kousek, popřípadě chyby, které bych mohla do příště zlepšit. Pokud vše půjde podle plánu, mohli bychom se zítra znovu setkat u již 7. bodu výzvy.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Eliss Eliss | Web | 7. may 2017 at 12:29 | React

Mě se moc líbí, podle mě to nemá chybu...

2 girl-diy girl-diy | Email | Web | 7. may 2017 at 15:14 | React

Nepodceňuj se tvoje povídky jsou nádherné a moc se mi líbí, nevadí, že tam není nějaká zápletka, důležitý příběh, který se ti povedl

3 crazy-cloverleaf crazy-cloverleaf | Web | 23. may 2017 at 23:14 | React

Mně se to náhodou líbí! :-)
Ne všechny povídky musí mít nějakou velkou a složitou zápletku. V jednoduchosti je krása. :-)
Jde taky o to, jak je to napsané a mě tvůj styl psaní prostě baví.
Ale chápu, že ty sama asi spokojená nejsi. Já totiž taky nikdy nejsem. :D A vlastně je to možná i dobře. Aspoň se člověk pořád snaží zlepšovat.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement