14. prosince 2017 v 6:45 | Jane
|
Milá Ano,
Moje přítelkyně, inspirace, můj největší vzore, moje... Ty jsi ten důvod, proč ztrácím kontrolu. Pojď se mnou, dokážu ti, že přecejen můžeš mít něco pod kontrolou. Ale co? Jak mám poručit svým nohám, aby mne poslouchaly, jak mám donutit svůj mozek se plně soustředil, jak mám přikázat svým věčně unaveným očním víčkám, aby zůstala otevřená? Jak mám zabránit svým snad už neexistujícím vlasům, aby neustále opouštěly svá místa, jak mám přinutit své tělo aby se zahřívalo i pod všemi těmi vrstvami tlustého oblečení, jak mám přinutit sebe, abych... Prvotní pocit vítězství, kdy čísla na váze každým dnem klesala jako bys mne nechala okusit jen abych se teď utápěla ještě v hlubším moři šťastných vzpomínek na dobu, kdy jsme si byly tak vzdálené. Teď je to rutina. Vzbudit se a snažit se zůstat celý den vzhůru, vstát a dojít k váze, nechat hlavu ať se motá a kolena ať se podlamují, stoupnout si a vidět něco, co už si snad ani nejsem schopná uvědomit. Pohlédnout do zrcadla a slepě se v něm zklamaná sledovat. Celý den se snažit zůstat alespoň trochu při smyslech a přitom cítit ty samé smyslové buňky pomalu odumírat. Celý den se snažit přežít, přitom zevnitř pomalu umírat. Ptát se, jak jsem se mohla dostat až sem, snít o jídle, celých stolech se pod jeho váhou jen prohýbajících a přitom nemít dost síly vzít do ruky ani rohlík. Deset kalorií sem, pět tam, jeden schod, to je mínus jednu další. Udělám dalších dvacet sedů lehů a můžu mít kůrku k večeři. Slibovalas mi hory doly, úspěch, spokojenost, lásku... Mám být hrdá na to, co jsem dokázala? Že už pro mne není šťastných dní, byť jen dní jako takových. Milá Ano, cesta, kterou jsi mi ukázala nevedla do království splněných snů. Zavedla jsi mě po stezce přímo smrti do chřtánu. Co můžu kontrolovat teď, když už si ani nejsem jistá jak dlouho se ještě budu ploužit po Zemi. Jsi jako hurikán, Ano. Prohnala ses mnou a zpustošila mne. Když chodím, lidé si mne nevšímají, jako by snad moje váha již byla tak nízká, že jsem dospěla až k bodu průhlednosti. Když se ale podívají, odvracejí oči, matky svým dětem obrací pohledy a staré babičky na mě ustaraně hledí. Už nevypadám jako člověk, nevypadám jako já, ale jako ty. Přetvořila jsi mne k obrazu svému aby sis se mnou potom mohla pohrávat až mě nakonec jednou celou pohltíš. Milá Ano, ty jsi smrt, které jsem se jako malá tolik bála, přestrojená se vydáváš za přání a sny nás všech dívek. Nás všech dívek, které se cítí bezvýznamnými a tak se radši chopí tvé ruky a už se nikdy nepustí. Krásné, chytré dívky, kterés proměnila ve svoji armádu vyzáblých lidských koster, co se už ani neudrží na nohou. Ale když se hurikány proženou vesnicemi, lidé se vzchopí, vylezou z úkrytů ven a vydají se hledat své blízké. Dívky můžou být znovu krásné, stačí jen když se pustí tvé smrtonosné dlaně. Milá Ano, nechala jsi mne nahlédnout za oponu, již jsem se špičkami prstů dotýkala smrti. Ale já se ti nepoddám a budu bojovat, dokud mé srdce bude bít. Opouštím tě, milá Ano, tohle je můj dopis tobě na rozloučenou.
Sbohem, Tvá
Dívka, která věří v lepší zítřky
Pekne napísané..