January 2018

Co se takhle někdy zapomenout bát?

27. january 2018 at 19:40 | Jane |  Zamyšlení
Zajímavé to ale téma týdne, problesklo se mi dnes hlavou, když jsem jen tak brouzdala po dnešní hlavní stránce blogu. Skoro o pouhých pár sekund později už zde sedím před počítečem a píšu článek. Strach je zajímavý pocit, či jev, čímkoliv jej chcete nazývat a já už mám v rozepsaných článcích schován nejeden takový článeček právě o strachu. No, asi by se už mělo jít rovnou na věc.
Hodiny a hodiny by se dalo polemizovat o strachu jako takovém, jeho užitečnosti či přínosu lidstvu, o jeho účincích blahodárných i ničivých, o jeho schopnosti proměnit lidi v loutky a jednoduše s nimi manipulovat... Strach je temný, děsivý, tajemný, studený a mokrý škaredý pocit, který nikdo nemá rád. Ale i ve strachu se skrývá špetka dobra, je jako tajný agent mezi všemi lidskými pocity převlečen za špatného a zlého ovšem ve skutečnosti hrdinný, hodný a zachraňující. A ačkoliv si to mnohdy nemůžeme sami ani přiznat, či si to snad přiznat například kvůli společenskému statusu nechceme, každý strach čas od času kvůli určitým věcem pociťujeme a prostě a jednoduše se každý něčeho bojíme. Někdo má strachů povícero než někdo jiný, ve finále je ale strach důležitým faktorem tvořícím osobu, jak ji známe se všemi svými vlastnostmi. Strach tak může mít spoustu konstruktivních účinků, díky obyčejnému pudu sebezáchovy člověk může o vlásek uniknout smrti, nebo v důležité situaci prostě držet jazyk za zuby. No ale samozřejmě vedle těch dobrých dopadů má umění bát se i ty negativní, a těch se alespoň dle společnosti zdá být mnohem více. Kdo má hodně různých strachů, může být považován za psychicky slabšího jedince, naopak ten co se bojí méně věcí je pro lidi hrdinou. Strach má spoustu podob, a v mnohých situacích může být zdravým, ovšem není potřebné bát se každé druhé věci. Někdy je důležité na strach zapomenout. Nedávno jsem se vrátila z lyžařského výcviku se svojí třídou a když jsem třeba zrovna na lyžích sjížděla svah a kličkovala mezi muldami, neustále jsem si připomínala, že se bát nemám. Když jsem ale z hlavy vymezila vše a bát jsem se absolutně zapomněla, málem jsem se dolů po svahu řítila šusem. Zapomenout se bát může být někdy výhodné a poučné. Své strachy postupně objevujeme, redukujeme a zaháníme, nebo se s nimi vyrovnáváme a dále přežíváme. Bát se je zdravé, strach bude navždy v (snad) menší míře součástí životů nás všech, tak proč se nenaučit se s ním vyrovnat, či jej dokonce i překonat.
Asi před dvěma lety jsem o "strachu" napsala krátkou básničku a protože život je plný výzev, rozhodla jsem se ji dnes u příležitosti tohoto témate na blogu zveřejnit.
Letím a vítr mi čechrá vlasy,
letím, seshora je vidět tolik krásy,
letím směrem na všechny světové strany,
sever, jih, západ, východ - plachtím vzduchem bez zábrany.
Letím, všude kolem svítí slunce,
najednou nebe zčerná a mě je úzce,
z mraků spouští se mokré provázky,
letím a v hlavě mi kolují otázky:
Letím snad, anebo padám?
Proč jak ztracená v tom vzduchoprázdnu si připadám?
Vtom trhnu sebou a vzbudím se,
mé tváře se dotýkají studené školní lavice.
Co víc snad na závěr říci, než jen nebojte se hovadin, ikdyž někdy je strach důležitý, nesmíte jej nechat řídit váš život a manipulovat vámi. Někdy je pěkné a bezstarostné se prostě zapomenout bát.

Nativam aneb cesta k přítomnému žití

2. january 2018 at 19:46 | Jane |  Povídky
Je léto. Mžourám na inkoustové tvary, mezi kterými problikávají sluneční paprsky a sleduji, jak se větve stromu, pod kterým ležím, zrcadlí na stránkách mé knihy v podobě stínů. Sleduji tak dva naprosto rozdílné světy ožívající v jeden nádherný příběh:

Znovu se ocitám v zemi svých snů, království mých tajemných tuh a přání. Nativam. Cítím, jak se konečně znovu nadechuji, vítám svůj svět s otevřenou náručí. Svůj opravdový svět. Šťastna ze svého návratu vybíhám do nekonečné dálky. Míjím překrásné stromy, květiny, motýly, ale i jiná roztodivná stvoření, nechám se lechtat slunečními paprsky na zátylku a dál uháním vpřed jako o závod. Plná náhlé volnosti.
"Ach, překrásný to pocite, kéž by si se mnou mohl zůstat napořád!" uléhám do voňavých šeříkových keřů a u srdce mě píchne... Uvědomění, zpětný příchod reality, spadnou na mě tvrději než dopadnu já na zem. Ano, jsem zde, jsem zpět doma, ale na jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než vypiji tento šálek tak sladkého čaje? Jak dlouho budu moci zůstat, než budu muset vystřízlivět? Přicházela jsem a odcházela tak dlouho, tolikrát jsem byla sužována nekonečným pocitem nedočkavosti. Copak nemůžu zůstat napořád?
V tom uslyším tiché ťukání v mé hlavě vycházející z jejích nejzadnějších zákoutí. "A-a-n.. ne!" vykřiknu, aniž bych si cokoliv uvědomovala. Jsem tady a to je to hlavní, budu svá a volná, dokud to jen půjde.
Mohly už pominout hodiny i dny, dost možná i měsíce - v Nativam se čas vine tak pomalu. Užívám si každou minutu v ráji, než se budu muset vrátit zpět. Večerní procházky při západu slunce, hodiny strávené pouhým polemizováním nad okolnostmi a nová prozkoumaná území. Čas se krátí, tuším to. Znovu to ucítím - malí permoníci kutající v mojí hlavě mnohem hlasitěji. Ano, jistě, že mohu navždy zvěčnit tento pocit, jediný opravdový pocit - takový pocit, kvůli němuž celé měsíce jen přežívám, takový pocit, díky kterémuž jsem schopna na krátkou chvíli žít. Ale… "Copak tam pořád není byť jen malinké světélko?" Malý záblesk naděje, druhá šance. Rychle zaženu tu natolik zhoubnou myšlenku.
Ačkoliv čas plyne v Nativam pomaleji než v celém širém vesmíru, zdá se mi, že něco nesedí. Děje se něco neobvyklého. A snad je to možná dřívější ťukání, ze kterého je dnes hlasité, bolestivé bušení, co mě dovádí k myšlenkám na jinou zemi, kterou znám. Na zemi, ze které pocházím. A teď už si to dokáži připustit: "Ano, vím, jak tady zůstat!" Ale, táži se sama sebe, zda-li je to opravdu to, co si přeji.
Tam - nikdy jsem nemohla být tou, kterou jsem být chtěla, vždy jsem musela někomu dělat ústupky. Nikdy nemohlo být nic po mém, často se zdálo, jako by na mě celý svět zapomněl. A proto jsem na něj dočista zanevřela. Upínala jsem se k momentům jako je tenhle - těm stráveným v mé fiktivní zemi, v té, kterou jsem si za dlouhá léta vytvořila v hlavě jako prostředek k útěku od zlého, nechápavého světa. Ale pokusila jsem se někdy vyhledat pomoc? Proč jsem se rovnou uchýlila k pohádkám? Možná jsem se uzavřená do sebe cítila nedosažitelná. "Ne, jen jsem uhýbala před problémy!" Utíkala jsem před nimi, místo abych je řešila. Ale ty, jakoby mě teď všechny bušily do hlavy o sto šest, čím dál více stupňující se bolest mi připomínala, že teď mám na výběr jen ze dvou možností.
Odejdu, už se sem nikdy nevrátím a dám svému pravému domovu druhou šanci. Budu zažívat pravé pocity - dobré i špatné -, budu ochutnávat pravé, chutnající jídlo. Budu vytvářet své já, svoji pravou osobnost v reálném světě.
Zůstanu a nadále si budu užívat světa ve své hlavě, tak dokonalého a bez chybičky, světa plného radosti a pochopení. Zanevřu na realitu. Zamknu se v pohádce.

Když otevřu oči, již dávno mě neovívá lehký prázdninový vánek, ale studená, těžká zimní vichřice. Pod tlustou sněhovou pokrývkou je mi teplo. Když se rozhlédnu kolem sebe, znovu spatřím ten starý strom, pod který jsem kdysi v létě ulehla s knihou, kterou teď držím zavřenou v rukou. A také ruku, která se ke mně napřahuje. A když se jí chytím, je to ten nejopravdovější pocit, který jsem kdy zažila - její teplo se mi rozlévá po těle, je tak měkká a přesto tak pevná, tak neobyčejně obyčejná ruka. Opatrně mě vytahuje ven ze sněhových závějí a já se pomalu usměji. Poprvé ve svém novém světě.

To se ale máte, dva dny za sebou hned dva články! (hah...) Nebýt jednoho komentáře, ani bych si nevšimla že jsem blogem dne, (děkuji za gratulaci!!) jsem strašně moc ráda! Každopádně, kdyby vás zajímalo, co je vlastně tenhle můj výplod, jedná se o povídku, kterou budu odevzdávat do literární soutěže mojí lokální knihovny na téma prázdniny s knihou. Když jsem ji psala, měla jsem myšlenky jako na drátě, je to z toho poměrně dost poznat. Držte mi palce v soutěži a určitě mi napište, co si o povídce myslíte.

My ostatní tu prostě žijem aneb příběhy hrdinů z pohledu přihlížejících kolemjdoucích

1. january 2018 at 19:56 | Jane |  Recenze
Velice originálně započnu nový rok knižní recenzí (můj repertoár článků je teď na blogu velice pestrý...) a to konkrétně na knihu My ostatní tu prostě žijem od spisovatele Patricka Nesse. V česku je teď podle mě Patrick Ness takový menší boom, jelikož slovart vydal asi tři jeho knihy na základě uvedení nového filmu dle jeho knihy Volání netvora. Já jsem si Patricka Nesse oblíbila hned při první knize, kterou jsem při této příležitosti načla, a tou bylo úžasné Něco víc, které opravdu všem vřele doporučuji. Takže jsem už měla nějaký ten pátek v plánu, udělat si čas i na další jeho knížky. O vánočních prázdninách jsem tedy takto okusila právě My ostatní tu prostě žijem a určitě ničeho nelituji.

(omlouvám se za kvalitu fotky a to jak za odraz blesku v obalu tak i její obrácené postavení... stalo se mi to už i u minulého článku, ačkoliv jsem obě fotky fotila na stojato)

Už dle anotace je kniha opravdu zvláštní, nevídaný kousek. Zjednodušeně bych ale knížku popsala jako pohled obyčejných lidí na hrdinské klišé, která se jim odehrávají přímo před nosy. Na začátku každé kapitoly je vždy popsána situace příběhu hrdiny, ale zbytek příběhu je už pouhé vyprávění o životě kluka, který se prostě nachomýtnul ve správný čas na správném místě. Prostě jak na hrdinské činy svých vrstevníků pohlížejí ti ostatní, co tam prostě jenom žijou.

Moc jsem nevěděla, do čeho jdu, když jsem tuhle knihu uchopila do rukou, ale opravdu mě příjemně překvapila. Byla to opravdu jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla, ale opravdu mě zaujal skvělý originální nápad a koncept a samozřejmě pak i jeho zpracování. Příběh, který tato kniha vypráví bych možná srovnala s příběhem Charlieho z Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskyho. (Celkově s Charliem srovnávám všechny Nessovy hrdiny, tedy zatím jenom dva jak právě Mikeyho z této knihy tak i Setha z Něco víc...)

Asi to nebyla kniha úplně o nějaké extra velké zápletce, ale šlo zde spíš o opravdu poutavý nápad a pak taky o skvělé postavy. Takové hrdiny jsem si velice jednoduše oblíbila hned na samém začátku knihy a pak už pro mne bylo záživným číst si o jejich každodenních trablích. Přišlo spoustu krásných zvratů a zamotaných vztahů. No a samozřejmě s sebou tento příběh nese i nádhernou zprávu.

Podtrženo sečteno, ač se to možná na první pohled nezdá, tahle kniha má opravu co do sebe, skvělý oddechovější příběh který má spád a dobře, rychle se čte s líbivými postavami a rychle plynoucí dějovou linkou. Za sebe musím říct že mě ani při četbě této knihy Patrick Ness nezklamal a určitě to od něj není poslední kousek, po kterém jsem sáhla, jelikož má opravdu co nabídnout. Je to ze života, vtipné, místy snad až dojímavé, šílené, zvláštní a originální a mnou jako čtenářkou hodnocené 8, 5 body z 10.

(Četli jste tuto knihu nebo i nějaký jiný počin Patricka Nesse? Určitě se se mnou o svůj názor podělte v komentářích, budu moc ráda.)