Nativam aneb cesta k přítomnému žití

2. january 2018 at 19:46 | Jane |  Povídky
Je léto. Mžourám na inkoustové tvary, mezi kterými problikávají sluneční paprsky a sleduji, jak se větve stromu, pod kterým ležím, zrcadlí na stránkách mé knihy v podobě stínů. Sleduji tak dva naprosto rozdílné světy ožívající v jeden nádherný příběh:

Znovu se ocitám v zemi svých snů, království mých tajemných tuh a přání. Nativam. Cítím, jak se konečně znovu nadechuji, vítám svůj svět s otevřenou náručí. Svůj opravdový svět. Šťastna ze svého návratu vybíhám do nekonečné dálky. Míjím překrásné stromy, květiny, motýly, ale i jiná roztodivná stvoření, nechám se lechtat slunečními paprsky na zátylku a dál uháním vpřed jako o závod. Plná náhlé volnosti.
"Ach, překrásný to pocite, kéž by si se mnou mohl zůstat napořád!" uléhám do voňavých šeříkových keřů a u srdce mě píchne... Uvědomění, zpětný příchod reality, spadnou na mě tvrději než dopadnu já na zem. Ano, jsem zde, jsem zpět doma, ale na jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než vypiji tento šálek tak sladkého čaje? Jak dlouho budu moci zůstat, než budu muset vystřízlivět? Přicházela jsem a odcházela tak dlouho, tolikrát jsem byla sužována nekonečným pocitem nedočkavosti. Copak nemůžu zůstat napořád?
V tom uslyším tiché ťukání v mé hlavě vycházející z jejích nejzadnějších zákoutí. "A-a-n.. ne!" vykřiknu, aniž bych si cokoliv uvědomovala. Jsem tady a to je to hlavní, budu svá a volná, dokud to jen půjde.
Mohly už pominout hodiny i dny, dost možná i měsíce - v Nativam se čas vine tak pomalu. Užívám si každou minutu v ráji, než se budu muset vrátit zpět. Večerní procházky při západu slunce, hodiny strávené pouhým polemizováním nad okolnostmi a nová prozkoumaná území. Čas se krátí, tuším to. Znovu to ucítím - malí permoníci kutající v mojí hlavě mnohem hlasitěji. Ano, jistě, že mohu navždy zvěčnit tento pocit, jediný opravdový pocit - takový pocit, kvůli němuž celé měsíce jen přežívám, takový pocit, díky kterémuž jsem schopna na krátkou chvíli žít. Ale… "Copak tam pořád není byť jen malinké světélko?" Malý záblesk naděje, druhá šance. Rychle zaženu tu natolik zhoubnou myšlenku.
Ačkoliv čas plyne v Nativam pomaleji než v celém širém vesmíru, zdá se mi, že něco nesedí. Děje se něco neobvyklého. A snad je to možná dřívější ťukání, ze kterého je dnes hlasité, bolestivé bušení, co mě dovádí k myšlenkám na jinou zemi, kterou znám. Na zemi, ze které pocházím. A teď už si to dokáži připustit: "Ano, vím, jak tady zůstat!" Ale, táži se sama sebe, zda-li je to opravdu to, co si přeji.
Tam - nikdy jsem nemohla být tou, kterou jsem být chtěla, vždy jsem musela někomu dělat ústupky. Nikdy nemohlo být nic po mém, často se zdálo, jako by na mě celý svět zapomněl. A proto jsem na něj dočista zanevřela. Upínala jsem se k momentům jako je tenhle - těm stráveným v mé fiktivní zemi, v té, kterou jsem si za dlouhá léta vytvořila v hlavě jako prostředek k útěku od zlého, nechápavého světa. Ale pokusila jsem se někdy vyhledat pomoc? Proč jsem se rovnou uchýlila k pohádkám? Možná jsem se uzavřená do sebe cítila nedosažitelná. "Ne, jen jsem uhýbala před problémy!" Utíkala jsem před nimi, místo abych je řešila. Ale ty, jakoby mě teď všechny bušily do hlavy o sto šest, čím dál více stupňující se bolest mi připomínala, že teď mám na výběr jen ze dvou možností.
Odejdu, už se sem nikdy nevrátím a dám svému pravému domovu druhou šanci. Budu zažívat pravé pocity - dobré i špatné -, budu ochutnávat pravé, chutnající jídlo. Budu vytvářet své já, svoji pravou osobnost v reálném světě.
Zůstanu a nadále si budu užívat světa ve své hlavě, tak dokonalého a bez chybičky, světa plného radosti a pochopení. Zanevřu na realitu. Zamknu se v pohádce.

Když otevřu oči, již dávno mě neovívá lehký prázdninový vánek, ale studená, těžká zimní vichřice. Pod tlustou sněhovou pokrývkou je mi teplo. Když se rozhlédnu kolem sebe, znovu spatřím ten starý strom, pod který jsem kdysi v létě ulehla s knihou, kterou teď držím zavřenou v rukou. A také ruku, která se ke mně napřahuje. A když se jí chytím, je to ten nejopravdovější pocit, který jsem kdy zažila - její teplo se mi rozlévá po těle, je tak měkká a přesto tak pevná, tak neobyčejně obyčejná ruka. Opatrně mě vytahuje ven ze sněhových závějí a já se pomalu usměji. Poprvé ve svém novém světě.

To se ale máte, dva dny za sebou hned dva články! (hah...) Nebýt jednoho komentáře, ani bych si nevšimla že jsem blogem dne, (děkuji za gratulaci!!) jsem strašně moc ráda! Každopádně, kdyby vás zajímalo, co je vlastně tenhle můj výplod, jedná se o povídku, kterou budu odevzdávat do literární soutěže mojí lokální knihovny na téma prázdniny s knihou. Když jsem ji psala, měla jsem myšlenky jako na drátě, je to z toho poměrně dost poznat. Držte mi palce v soutěži a určitě mi napište, co si o povídce myslíte.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Elis Elis | Web | 6. january 2018 at 19:13 | React

Gratuluji k blogu dne :)
Tento článek mě svedl k naprosté fantazii.. Představa sezení pod stromem s knihou, utíkání z tohoto světa..
Super článek, klobouk dolů :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement